Čtvrtá Mumie v původním složení by byla moc drahá
Uvolněný, veselý a sympaticky neurotický Skot John Hannah dorazil do Prahy, aby uvedl film režiséra Petra Bebjaka Zpráva. V rozhovoru pro MF DNES hovoří herec o něm, ale i o slavné filmové sérii Mumie.
Předchází-li některé herce jejich pověst, Johna Hannaha předchází hlavně jeho přízvuk. Silný skotský akcent, který se sálem rozléhá ještě dřív, než lze jeho nositele vůbec spatřit.
Hercem být John Hannah nikdy nechtěl, vyučil se elektrikářem, a když se rozhodl pro další studium, herecká škola byla jediná, pro kterou nepotřeboval žádnou předešlou kvalifikaci. Tak to zkusil.
A zkouší to úspěšně už přes třicet let. Nastartovat kariéru mu pomohla komedie Čtyři svatby a jeden pohřeb, největší popularitu však přinesla až na přelomu milénia série Mumie. V poslední době na sebe 59letý herec upozornil v seriálech Transplant či Agenti S.H.I.E.L.D. z dílny komiksového gigantu Marvel.
Takže i vás Marvel dostal. Jste fanouškem superhrdinských filmů?
No víte, jak to říct... třeba Deadpool se mi celkem líbil. Ale asi nejsem úplný nadšenec. Jsem rád, že jsem dostal příležitost stát se součástí marvelovského vesmíru, ale stačilo mi to (Hannah natočil dvě série Agentů S.H.I.E.L.D. – pozn. red.). Jakmile začnu v čemkoliv, co dělám, spatřovat nějaké opakující se vzorce, je to konec. Pak se nudím, a to opravdu neumím.
V Mumii jste vzorce nespatřil?
Moc se neví, že já roli v Mumii dvakrát odmítl. Nebyl jsem si jistý, že je to projekt, do kterého se hodím.
Co vás přesvědčilo?
Režisér Stephen Sommers. Měl v sobě tolik nadšení a lásky ke klasické filmařině, že jsem mu uvěřil, že to bude skvělý film a pro všechny, herce i diváky, jedna velká jízda na horské dráze. A taky že byla.
Od premiéry první Mumie uplynulo přes dvacet let, přesto lidi stále baví – tušíte, čím to je?
Myslím, že právě ta Stephenova poctivost a láska k řemeslu. On je opravdu srdcem filmař. Není náhodou, že hlavní postava Brandona Frasera se v Mumii jmenuje Rick... je to podle Ricka v Casablance.
Měl jste do té doby zkušenost s tak velkou produkcí?
Neměl, bylo to pro mě jako kluka z dělnické třídy nepředstavitelné. Stal jsem se součástí filmu, který produkoval „ten Universal“. Připadal jsem si jako v pohádce. Přitom jsem úplně nevěděl, co na place dělám. Některé role tam měly svůj charakter jasně dané, ale já si Jonathana musel vyrobit sám. Hodně jsem improvizoval a nakonec jsem z vedlejší postavy udělal výrazného hrdinu.
Kdysi se mluvilo o tom, že by Mumie mohla mít i čtvrtý díl. Víte něco nového?
Ne. Něco tomu na konci třetího dílu možná nasvědčovalo, ale realita velkých ság je taková, že čím se stávají jejich hvězdy populárnější, tím stojí více peněz. Takže tady možná byla jistá snaha sérii oživit, ale spíše s pomocí dětských hrdinů, aby to bylo levnější. Ale ani to se nakonec neuskutečnilo.
Velkofilmy ve vaší filmografii pravidelně střídají snímky nízkorozpočtové, nezávislé. Je to záměr?
Můj jediný záměr je pokaždé natočit skvělý film a je jedno, o jak velkou produkci jde. Stejně jsem přistupoval i ke Zprávě.
Zpráva se zakládá na skutečném osudu židovských vězňů z Osvětimi, kterým se povedlo utéct a předat světu zprávu o zločinech páchaných v koncentračních táborech. Dnes je nepředstavitelné, že by někdo takovému příběhu nechtěl uvěřit. Vy jste si však v sobě kvůli roli právníka asi kus pochybnosti najít musel.
Rozhodl jsem se k tomu přistoupit jinak. Jako herec chci být vždy zcela přítomen v momentě, který hraju, a reagovat tak co nejpřirozeněji. Jediné, co jsem si tedy vnitřně nastavil, bylo, že Warren, právník Červeného kříže, který pracuje hlavně se zákony a jasně danými pravidly, má najednou přemýšlet mimo jejich rámec. To byl klíč.
Prý jste jedinou scénu, ve které se objevujete, točili v kuse.
Ano, to je pravda. Těch dvanáct minut, kdy si Warren projde opravdu velkým vnitřním obratem, jsme točili vcelku. Asi třicetkrát, ale vždy od začátku do konce. Byl to v jistém slova smyslu divadelní zážitek. Jinak jsem ale strávil celým natáčením a přípravami na něj v Praze jen tři dny. Nebylo to nic náročného trvajícího měsíce.
Znal jste příběh vězňů Fredyho a Valéra před tím, než se k vám dostal scénář?
Neznal a to nejsem žádný historický ignorant. Upřímně se mi nechtělo věřit, že tak silný příběh ještě nikdo nenatočil a světu zůstává neznámý.
Film otevírá citát: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“Dotýká se vás nějak?
Myslím, že právě teď je velice namístě. Náš film ukazuje, jakými zvěrstvy končí nenávist a polarizace společnosti. Kolik bolesti a lidských životů to stojí. Přitom to všechno začíná velice nenápadně – vzestupem radikální pravice, šířením strachu ze všeho cizího. V Británii se to projevuje hlavně ve vztahu k migraci, politika Donalda Trumpa k tomu také neměla daleko. Tento paradoxní krok zpět ve vývoji společnost mě dost překvapil. Doufám, že se brzy vše obrátí správným směrem.
Navštívil jste někdy Osvětim?
Ne, nikdy.
V Česku tam studenti často jezdí už na základní nebo střední škole. Je ve Velké Británii něco podobného, co by mladým připomnělo hrůzy druhé světové války?
Asi ne. Mám pocit, že Britové si některé své viny a činy z dob druhé světové války nechtějí připustit. Soustředíme se hodně na vlastní historii. Co se týče společenských problémů, tak jsem já jako Skot pocházející z dělnické třídy vnímal hlavně naše existenční problémy. Od mládí jsem pracoval na stavbách, jsem vyučený elektrikář a že ze mě bude filmová hvězda, to v plánu nikdy nebylo.
Jaké to bylo pro kluka z dělnické třídy, když doma oznámil, že chce být hercem?
To problém nebyl, protože já se tak rozhodl, už když jsem byl z domova pryč. Odešel jsem v šestnácti a pro herectví se rozhodl o čtyři roky později. To jsem se přestěhoval do Glasgow a na hereckou školu jako jedinou nebyla třeba kvalifikace.
Lišil jste se hodně od svých spolužáků?
Asi ano, protože mi až tam došlo, že jsem byl součástí nějaké dělnické třídy. Předtím mi to nedocházelo, pro mě byl takový standard života běžný. Asi jsem byl dost naivní.
Co vy a covid? Zasáhla vás situace nějak výrazněji?
Já jsem měl čerstvě vyděláno a dotočeno, takže jsem se staral o děti, jezdil na kole a věřil, že se vše obrátí zpět k dobrému. Ale když jsem míjel uzavřená divadla, hodně jsem myslel na mladé herce a na mladé obecně, protože najednou přišli o příležitost budovat si svou pozici, vydělávat, navazovat vztahy a podobně. Tak snad už se to nebude opakovat.