Krása. Pro Tálibán možná vlastizrada
Moje slunce Mad, oceněné na festivalu animovaných filmů v Annecy, trvá pětaosmdesát minut. Ani jediná není navíc a každá je prodchnuta krásou.
Pochopitelně jde o film určený dospělým a fakt, že na festivalu v Karlových Varech některé diváky rozplakal, lze částečně přičíst reálné situaci. Moje slunce Mad totiž vypráví o české studentce provdané do Kábulu, jejž právě v době předpremiéry obsazoval Tálibán.
Opravdový chlap
Ovšem vědomí aktuálních souvislostí zařizuje emoční prožitek vskutku jen zčásti. Režisérka Michaela Pavlátová nevyrábí ideologické plakáty a její hrdinka, převzatá z knihy Petry Procházkové Frišta, ví dobře, jaká omezení ji coby Evropanku v Afghánistánu čekají. Nebo si to alespoň myslí – a dokonce se na to těší. Neboť se ráda podřídí „opravdovému chlapovi“, jenž rozsvítil šedivé stádo jejích nudných spolužáků.
Střet rozdílných kultur tedy není
Příběh o rodině
prvoplánovým tématem, ani politika zmiňovaná mimochodem, v televizních zprávách o dopadení bin Ládina či v mužských debatách u karet. Že se dívka vdala do rodiny, jejíž dva členové padli v boji proti Tálibánu, dokládají jejich smuteční fotografie, a že i domácnost pokládaná v místních poměrech za pokrokovou zná meze, objevuje novomanželka postupně vzdor ujištění, že krom zákazu hříšných myšlenek a vepřového má plnou svobodu. Mimochodem sex má dost prostoru, ale nenuceně, jako součást rituálů a nejsilněji očima dětských svědků.
Nedobytné kalhoty
Zkrátka Moje slunce Mad vypráví v prvé řadě o rodině; v účinné barevnosti sytých, nikoli však křiklavých odstínů a s humorem, jenž tu ospravedlňuje použití vypravěčského komentáře. Obrazová situace jej totiž zpravidla shazuje, třeba když po svatební noci ženich sáhne po noži a nevěsta pochopí, že „nebýt panna je životu nebezpečné“.
Když se ujmou dojemně ošklivého, ale bystrého a nezdolného hošíka, najde hrdinka vedle spojence z rodu vyděděnců také mateřské instinkty včetně strachu o dítě, ztělesněného nádherným výjevem chlapce s vlkem. Malý Mad spíše než ostatní děti v rodině vyhledává společnost žen, s nimiž zvědavě špehuje u dveří, a přijme i roli strážce odbojné školačky, která se vzpírá dohodnutému sňatku. Ale i boj o práva žen se zprvu drží hravé nadsázky, počínaje klipovou jízdou na skejtu a konče obludnými nedobytnými kalhotami, jež mají střežit mravopočestnost hrdinky, když ji muž nerad pustí do práce.
Nedostižná Stivínová
Jenže nakažlivost vzpoury se šíří, tichá hrozba stupňuje, rozluka matky s dětmi vynucená tamním právem rozjitří a po úlevě „nic horšího už nás snad nečeká“udeří zákeřný útok. Na komorním půdorysu tak film dokládá, že svoboda buď je, nebo není, a komu se jejího dovozu zdá až příliš, vrací se zpět k násilí.
Závěrečné, byť donkichotské gesto plné dětské čistoty pak oživí otázku, co se musí stát, aby člověk opustil místo, jež nazývá domovem.
Výhrady lze mít k zjednodušeným postavám Američanů, jinak tu hraje každý detail, každé kilo, jež hrdinka přibere, každý stín na rozbitých žaluziích i dabing v čele s nedostižnou Zuzanou Stivínovou.
Moje slunce Mad tedy vítězí ryze filmařskými kvalitami nehledě na okolnosti. Přesto diváka maně napadá, jak asi skončí kábulští spolupracovníci projektu, který v očích Tálibánu může vypadat jako vlastizrada.
Moje slunce Mad Česko, 2021