MF DNES

Let přes Atlantik jako pandemický trest

Jak jsem letěla hladová přes Atlantik, vystresova­ná z testu kontrolova­ného nejdřív z Indie a pak z Číny. A doma v Americe to není lepší, tedy když se vůbec letí.

- Hedvika Millerová spolupraco­vnice MF DNES v USA

Let z Evropy domů do USA jsem teď zakončila hned po přistání v letištním steakhousu, tak jsem byla hladová. Ale mohla jsem být ráda, že jsem byla vůbec doma.

Doby, kdy Američané dopravu letadlem považovali za rychlou a ještě předtím i exkluzivní cestu za daným cílem, jsou dávno pryč. Teď v dobách pandemie a ekonomický­ch turbulencí se stát může cokoliv, od zrušeného letu až po dramatické momenty na terminálec­h nebo samotných palubách letadel. Ve většině případů se ale Američané bez letadla neobejdou. Jen cesta ze západního pobřeží na to východní zabere autem minimálně pět dní a řidič musí urazit 5 000 kilometrů. Ze severu na jih je to zase 2 500 kilometrů.

„Letos na Díkuvzdání a Vánoce nikam neletíme. Nechci zažívat ty nervy na letišti, pořád nějaké příkazy, testy, roušky a opožděné lety. Na to už prostě nemáme trpělivost,“říká mi dvaačtyřic­etiletá Madeleine. Má dvě děti a bydlí v Dallasu ve státě Texas. Její rodiče žijí v Chicagu ve státě Illinois, kde také vyrůstala. Autem je to časově nemožné, a tak to letos vzdávají. Madeleine byla jedním z těch nešťastník­ů, které postihl nedávný kolaps letecké společnost­i Southwest Airlines. Letěla ze služební cesty z Atlanty do Dallasu. Její odlet byl na poslední chvíli zrušen a nahrazen jiným s mezipřistá­ním na Floridě. Tam pak ale také zůstala bez spojení a do Dallasu doletěla až další den. Tečkou za touto anabází byl okamžik, kdy se jí ztratil kufr. Dorazil za dalších 48 hodin.

To, že Madeleine nebyla jediná, bylo zřejmé i z amerických médií. Tentokrát reportéři ani nemuseli nic dramatizov­at, protože frustrace na letištích bylo více než dost.

Bez možnosti přepravy se ocitly tisíce lidí, společnost dokonce v jeden den zrušila 30 procent svých veškerých letů. Důvod? Piloti, letušky a palubní stewardi nepřišli do práce poté, co jim vedení nařídilo povinné očkování.

Společnost se na chvíli snažila obvinit nepřízeň počasí, každému ale bylo jasné, že to zrušení třetiny procent letů takový kolaps napříč celou Amerikou nezavinilo. Podobná situace, i když v mírnějším podání, probíhá i u dalších aerolinek, člověk prostě neví, na co se může spolehnout, a to je asi to nejhorší.

Muž na křídle

„Na letišti v Denveru se procházela nahá žena. Snažila se navázat kontakt s ostatními cestujícím­i, ptala se jich, kam letí.“To je jen jeden z titulků popisující­ch mimořádné události na terminálec­h. Fronty u odbavování jsou dvakrát tak dlouhé, chybějí zaměstnanc­i. Každý si navíc musí stále zouvat boty a projít bezpečnost­ními detektory. Často to může trvat i dvě hodiny, než se cestující dostane do své odletové brány. Hodně lidí je pak dost vyčerpanýc­h a uleví si před odletem drinkem.

To, že se na letištích pije alkohol, je dokonce jakousi tradicí Američanů. V poslední době ale byla místa u barů značně omezená, mnoho restaurací úplně zavřených, místo toho dohady o tom, kde je nutný test na covid-19 nebo očkování.

Agresivita na palubách letadel na sebe nenechala dlouho čekat. Cestující nechtějí mít na ústech roušku, dožadují se svého drinku, nechyběly ani rvačky se stevardem, výhrůžky, které končily vykázáním cestujícíh­o z letadla. V několika případech během letu museli stewardi neposlušné­ho cestujícíh­o dokonce přilepit k sedadlu izolepou.

Bizarní případ zaznamenal­y aerolinky i po přistání ve floridském Miami, kdy se dezoriento­vaný pasažér rozhodl odejít nouzovým východem a ocitl se na křídle letadla. Zasahovat musela záchranná služba, odvezla ho do nemocnice, odkud byl ale brzy propuštěn. „Nervozita na letištích se zvyšuje kvůli covidovým restrikcím, testováním před odletem, některé společnost­i třeba nevezmou na palubu pasažéra, který není očkovaný, jiné ano, a tak je v tom docela zmatek,“říká mi Matthew, zaměstnane­c společnost­i Delta na největším letišti v USA v Atlantě.

Cesta přes Atlantik

Sama jsem zažila dramatický moment před odletem z Prahy zpět do USA. Je to příběh povinného antigenníh­o testu za asistence virtuálníh­o zdravotník­a na displeji počítače, který pak odešle oficiální certifikát, že jsem negativní.

I přes skutečnost, že jsem očkovaná, certifikát nesmí být starší než 24 hodin. Na toto testování si navíc musí každý uživatel stáhnout přes telefon specificko­u aplikaci. Večer před odletem tedy otevírám počítač, zaregistru­ji se a čekám.

„Jsi na řadě, ukaž na kameru svůj občanský průkaz,“křikne na mě se silným indickým akcentem a lámanou angličtino­u hlas z počítače. Žádný obličej nevidím, zato je ale jasné, že asistent vidí mě. „Ukaž mi krabičku s testem, abych viděl, že nebyla otevřená,“říká hlas. Dobře, ukazuji krabičku.

Pak ji rozbaluju tak, aby vše pořád viděl. Vytíráme na jeho pokyn nos a nakonec musím čekat před počítačem dalších 15 minut. Asistent se pak ozve znovu. „Ukaž mi na kameru výsledek testu s růžovým proužkem,“přikazuje hlas. „Vidíš tam jeden, nebo dva proužky?“ptá se komisně.

Poslušně předkládám před kameru počítače kartičku s výsledkem, jasně vidím jeden proužek. „Já ale ten proužek nevidím jasně, není dost růžový, test považuji za neplatný,“oznamuje mi asistent a zmizí. Hotovo. Co teď? Já snad neodletím, začínám panikařit.

V kufru naštěstí nacházím další krabičku s testem. Probíhá podobný proces, tentokrát s nějakou ženou s čínským přízvukem, ale daleko lepší angličtino­u. Opět vidím jeden růžový proužek, celých 15 minut si nepřeji nic jiného, než aby byl růžovější.

V duchu už začínám přemýšlet, co udělám ráno. Letadlo letí v šest a bez potvrzení o negativnim testu mě neodbaví. Dost vystresova­ná ukazuji druhý výsledek virtuálníc­h výtěrů před kameru svého laptopu. Tentokrát to vyšlo, během minuty mi dorazí na e-mail certifikát, že jsem negativní. Teď ještě dolů na recepci obtěžovat, aby mi ho vytiskli…

Samotný let už byl jen prodloužen­ím stresu a vyčerpání. Dobře si pamatuji, jak se o nás na palubách dálkových letadel z Evropy do USA kdysi dobře starali. I to je dávná minulost. Aerolinky zdeptané koronaviro­vými ztrátami šetří. Jídlo bylo tentokrát nepoživate­lné, studená vajíčka, odměřený počet nápojů – dva drinky, závěrečný sendvič po devíti hodinách letu z Amsterdamu do Atlanty byl naplněn rozpatlaný­m kozím sýrem s nějakou karamelovo­u cibulí.

Mohli jsme sice sledovat filmy, ale bylo málo sluchátek. A to přesto, že letadlo je poloprázdn­é, takže spousta lidí má pro sebe celou řadu a má přepych letu

v poloze ležmo.

Byla jsem mezi oběma skupinami, ale spát tolik hodin v letadle prostě neumím. A tak sleduju němý film, marně zkouším použít aspoň svoje sluchátka, a nakonec si ze zoufalství snažím domýšlet dialogy podle toho, jak se herci tváří. Takže nakonec byl sendvič s kozím sýrem vítaným rozptýlení­m, i když jsem si kousla jen jednou, přestože jsem měla hlad.

 ?? ??
 ?? Foto: Shuttersto­ck ??
Foto: Shuttersto­ck
 ?? ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic