120. narozeniny. Co byste popřáli českému fotbalu?

Od sešívaného diktátora přes brankáře Pláničku, špílmachra Masopusta, básníka Panenku, robokopa Nedvěda až po kanonýra Schicka

Šenkýřka přinesla pěnivý mok a u stolu si vzal slovo Karel Freja. Neradno mu odporovat, byl to krapet diktátor.

Odhodlaný student medicíny, kapitán Slavie, klasický fotbalový centrforvard, inteligentní chlap, vášnivý mluvčí a často také panovačný vůdce. Před 120 lety hrávali uprostřed útoku zpravidla ti nejlepší, a to byl právě drobný Freja. Nadaný, chytrý, svědomitý, umanutý a dost možná až rebelský. Prostě revolucionář a vlastenec s kaštanovými vlasy a kulatým obličejem.

„Kdybych si mohl něco přát, rád bych byl u toho, když se ve staroměstské hospodě U zlaté váhy všechno domluvilo. Byly to roztomilé, průkopnické a důležité časy,“zasní se sportovní historik Miloslav Jenšík.

Stalo se 19. 10. 1901. Vznikl Český svaz footballový neboli ČSF.

Jen sedmnáct fotbalových asociací na celém světě se narodilo dřív. Průkopníci byli na britských ostrovech, odkud fotbal přes námořní flotily odplul do světa. Do Argentiny, Chile, Singapuru, do Indie nebo na Nový Zéland. Třeba v Norsku nebo maličké Guyaně, na severním cípu Jižní Ameriky, vznikly národní fotbalové svazy v roce 1902.

Ale vraťme se do Čech. Velké pražské derby už existovalo. Sparťané a slávisté se mydlili na hřišti, bobtnala nevraživost, příznivci co chvíli prskali nad výroky rozhodčích. Sám Freja – coby kápo Slavie – po premiérovém derby na Císařské louce v březnu 1896 neodsouhlasil gól Sparty, což bylo potřeba k uznání výsledku. Do kronik se navždy zaprotokolovala remíza 0:0.

Rozhodčí Rössler-Ořovský nemohl činit jinak, neboť oba kapitáni se museli shodnout. Neshodli se, student malostranského gymnázia Karel Freja nepovažoval sparťanskou trefu za regulérní. A podobné to bylo se vznikem fotbalového svazu. Freja, jenž zemřel rok před druhou světovou válkou na cirhózu jater, šel paličatě za svým. A stal se prvním předsedou. Ve čtyřiadvaceti. „Zatímco u nás se fotbal mezi gymnazisty houževnatě potíral, ve Vídni byl shovívavě trpěn,“líčí Jenšík.

Před 120 lety byl fotbal považovaný za příliš hrubou zábavu, která gymnazisty odvádí od studia. Atlet, cyklista a gymnasta Freja, jenž během první světové války dělal chirurga v polních špitálech, fotbal v českých zemích povýšil. „V područí Rakouska-Uherska přece nezůstaneme zticha.“A tak se začal rodit působivý příběh, do kterého postupně promluvili pánové Káďa, Plánička, Bican, Puč, Masopust, Novák, Ondruš, Panenka, Nedvěd, Rosický, Čech, Schick a stovky dalších.

„Český a československý fotbal se má čím chlubit a my ani v dnešní uspěchané době nesmíme rezignovat na znalost naší historie,“zdůrazňuje šéf svazu Petr Fousek.

Čechoslováci se dvakrát probojovali do finále mistrovství světa (1934, 1962), vyhráli Euro 1976, v roce 1980 ovládli olympijské hry.

A všechno to začalo před 120 lety, kdy byl fotbal v očích široké veřejnosti vnímán daleko méně význačně než atletika, veslařský sport či cyklistika.

„Nakonec se právě fotbal stal jednou z důležitých zbraní v boji za naši rovnoprávnost. Když čeští chlapci kopli do míče, znamenalo to, že Češi bojují o své národní uznání, o svou svébytnost,“vykládá historik Jenšík.

Žije Česko. Žije fotbal.