Efektní, ale pořád poloviční Duna
Když se vezme obřadnost dynastické Hry o trůny, přidají se letecké parády Hvězdných válek a zabalí se to do opojné výpravy, vznikne Duna. Kultovní sci-fi v nové verzi pro co největší plátno.
Opravdu nemá smysl srovnávat novinku kin, kterou natočil Denis Villeneuve, s klasickou předlohou Franka Herberta ani s jejími minulými přepisy od verze Davida Lynche až po seriály. Třebaže právě k nim má nynější Duna nejblíže svou vypravěčskou strukturou: je až zarážející, kolik efektů vyplýtvá pompézní industriální opera zasazená do galaktického prostoru na pouhý první díl.
V hlavní roli poušť
Veškerá nezpochybnitelná omamnost Villeneuveovy Duny totiž pramení jednak z výtvarné složky, jednak z hudby Hanse Zimmera. Za obojí, a samozřejmě za triky, lze očekávat oscarové nominace.
Co se obsahu týče, pro nezasvěcené se dá shrnout jako zase jedno čekání na spasitele porobeného národa a na okamžik, kdy schytá zase ránu do zad. Herecky, ačkoli sestava obsahuje jména Josh Brolin, Zendaya, Oscar Isaac, Javier Bardem či Stellan Skarsgard, se nic mimořádného neděje. Timothée Chalamet v hlavní roli představuje typizovaný příklad křehkého mladíka vystaveného proti vlastní vůli vůdcovskému údělu, jedině Rebecca Fergusonová coby jeho matka si vybojovala okamžiky, kdy síla osobnosti vyhrává nad oslnivým obalem.
Nicméně ústřední postavou Duny zůstává poušť, a byť na svůj zásadní prostor zatím čeká, její podoba skutečně omračuje – i když smyslový požitek poněkud kazí trojrozměrný formát, ze kterého digitální umělost podívané trčí výrazněji. Navíc obratný režisér zná tichou moc nenápadného detailu.
Film jako atrakce
Přestože publikum si vychutnává až hororový let v písečné bouři a těší se na každou příští vlnu věštící blízkost obrovského pouštního červa, pro podmanivou náladu překrásné i hrozivé pustiny nakonec udělá mnohem více malá myška na nekonečných přesypech.
Zkrátka Duna důstojně reprezentuje současnou vlnu kinematografie coby vnějškové atrakce. Tají se dech při pohledu na důmyslné létající stroje nebo na architekturu planetárních měst, fanoušky bitevních scén nadchne mohutná noční invaze ozářená siluetami hořících palem nebo choreograficky důmyslný boj na palácovém schodišti. Všechno je to jedním slovem velké, scházejí však dvě podstatné věci, překvapení a zejména přirozená gradace, obětovaná na obchodní oltář příběhu na pokračování.
Co bude dál
Přitom jen sám první film trvá přes dvě a půl hodiny, aniž dospěje k vyvrcholení. Pokud se čas nastavuje podmanivými obrazy či výbušným napětím jako při scéně neviditelného mučení, dá se to ještě přijmout, horší je, když se minuty získávají rituální vláčností, všeobecnými dialogy, zpomalenými záběry či opakovanými vizemi hrdiny. Vyloženě mechanicky pak působí rádoby mystické pasáže znázorňující ovládání osob hlasem.
Zásadní otazník Duny se však netýká aktuálního snímku, nýbrž budoucnosti projektu. Když se vezme v úvahu, že původní příběh z roku 1965 opatřil dalšími díly už sám autor a že v sérii pokračuje jeho syn
Brian Herbert s Kevinem J. Andersonem, rýsuje se smutná možnost, že se i uznávaná klasika žánru sci-fi rozplizne v marketingové hře.
Mimochodem, kdo se nehrne do čtení a přitom by rád znal předlohu, může si nyní Dunu opatřit v podobě audioknihy.
Duna USA 2021
65 %