Rouška, fetiš současnosti

Neví-li si společnost rady, zaměňuje řešení za symboly. V boji s covidem bazíruje na používání respirátorů i v situacích, kdy to vyloženě škodí. Podkopává tím ochotu dodržovat rozumná pravidla.

Vtřicetimetrové místnosti sedí dvanáct lidí a rokují. Protože u vchodu prokazovali bezinfekčnost a v téměř intimním shromáždění setrvají několik hodin, logicky odloží respirátory. Vdechovat zvýšenou koncentraci oxidu uhličitého nemá žádný smysl. Pokud s sebou někdo přinesl virus, do oběhu ho mezi čtyřmi stěnami uvede tak jako tak.

Po dvou hodinách přesto přijde udání: odložili roušky, ač tak učinit neměli! Následuje pokyn zakrýt si ústa a nos. Skupina lidí, kteří si mezi sebou za dvě hodiny vyměnili vzduch nejméně třikrát, si respirátory poslušně nasadí a zbytek času se dusí v extrémně trapném divadle. Všichni demonstrují boj s virem, aniž k němu jakkoliv přispívají. Fingují, předstírají, přehrávají, aby vytvořili zdání, že je pravidlům učiněno zadost.

Má-li kdo pocit, že se chyba stala už na začátku, když si účastníci semináře dovolili roušky odložit, nechť si zrekapituluje vlastní manévry za poslední týden. Nejklasičtější „rouškování“vypadá následovně: po ulici kráčí postava bez respirátoru. Před vchodem do restaurace si ho nasadí, ujde tři kroky ke stolu, kde jej sejme a odloží na zpocený flek po minulém návštěvníkovi. Hodinu a půl volně vdechuje a vydechuje týž vzduch jako celodenní obsluha podniku. Zaplatí, na tři kroky si zakryje ústa a nos, aby následně dva měsíce používaný respirátor odložila do kapsy vedle klíčů a telefonu, na který sáhne zhruba tisíckrát denně.

Takové počínání je nedůstojné dospělých lidí, přesto se stalo normou. Důvodem je snaha předstírat, že společnost bojuje s virem, s nímž ani po dvou letech bojovat neumí. Promítneme-li si zpětně poslední dvě léta, můžeme sepsat tlustou kroniku bezradnosti. Vždy, když se zvýší počet nakažených, úřady zdůrazní jeden náhodně vybraný symbol. Nově se vracejí k rouškám. Povinně se jimi mají dusit lidé na pracovištích, kde denně tráví delší čas, než je životnost nejkvalitnějšího respirátoru. Nevadí. Všichni se mají spojit, aby ukazovali, že něco dělají. Aby o tom přesvědčovali sebe i okolí.

Kdo pije, není infekční

Příhodnou ukázkou toho, jaký fetiš, ryze zástupný symbol, se z respirátoru stal, byla lánská návštěva politiků ODS u těžce nemocného prezidenta na konci září. Na dotaz, proč má před sebou hlava státu sklenici vína, ač ji týž den propustili z nemocnice, odpověděl poslanec Pavel Blažek serveru iRozhlas následovně: „V momentě, kdy tam přijdete a dělá se fotografie, nám dali nápoje, abychom si mohli sundat roušky.“Neboli: prezident léčený patrně s jaterní chorobou finguje pití alkoholu, aby ospravedlnil, že nemá při focení zakrytá ústa hadrem.

I ten, kdo se k respirátoru upíná jako k zázračné prevenci, by při hlubším rozboru zjistil, že jím dost často škodí sobě i okolí více, než kdyby ho nechal doma. Kolikrát za den žmoulá ten kousek polyprotylenu v ruce, aby si ho znovu nasadil na obličej? Jak často se ho dotýká ušpiněnými prsty? Po kolika hodinách ho mění za nový? Jak ochotně střídá roli vysoce infekčního pacienta na chodbě a zcela bezinfekčního očkovaného v místnosti?

Vrcholem hlouposti je nutit k nošení respirátorů žáky základních škol po celou dobu výuky. Kdo někdy viděl skupinu dvaceti dětí, ví, že žádné lidské (snad ani zvířecí) společenství se nevyznačuje spontánnějším fyzickým kontaktem. Přesto se s rouškováním pravidelně začíná ve školách. Přidušení dětí je zjevně symbol z nejsilnějších.

Pozoruhodné je, že tato absurdní pravidla nemusí stát vynucovat kdovíjakou silou. Velká část bezradné společnosti se s nimi ráda identifikuje. Získává díky nim pocit, že má nepřehlednou situaci pod kontrolou. Vzpomeňme hrdinství dobrovolných švadlen z loňského jara. Od rána do večera se zadostiučiněním šily látkové roušky, s nimiž je dávno nevpustí do tramvaje ani do obchodu, protože jsou k ničemu.

Pokud by rouškování plodilo výhradně trapnost či humor, dalo by se nad ním mávnout rukou. Horší je jeho devastující vliv na úctu k pravidlům. Platí, že i nejsilnější stát na světě potřebuje určitou míru společenského souhlasu, aby jeho normy skutečně někoho zavazovaly. Jakmile se pravidla ukážou být tak nesmyslnými, že jejich dodržování snižuje důstojnost rozumně uvažujícího člověka, drolí se autorita státu a s ní i schopnost adresátů rozlišovat mezi normami hloupými a prospěšnými, nepodstatnými a důležitými.

Nesmysl potápí důvěru

Omezí-li úřady rychlost na odlehlé šestiproudé silnici na třicet kilometrů v hodině, neposílí tím bezpečnost provozu, ale naopak pocit, že za volantem dodržuje pravidla jedině hňup. Podobný dopad může mít pokyn dusit se při osmihodinové směně zmuchlaným, vlhkým a propoceným hadrem, jenž v lepším případě nemá na šíření nákazy vliv, v horším je urychluje. Nesmyslnost normy je natolik zjevná, že může do budoucna zpochybnit jakoukoliv úpravu boje s covidem včetně pravidel moudrých, podložených a racionálních.

Statistiky ukazují, že se Češi příliš nehrnou do očkování, desítky let prověřené obrany proti epidemiím. Až budou experti z ministerstva žehrat na to, že se jim nedaří vzbudit všeobecnou lásku k vakcínám, nechť si vzpomenou na jednu z příčin. Je jí lehkovážné vydávání norem, které průměrně inteligentní člověk nemůže dodržovat pro jejich nesmyslnost, škodlivost a absurditu. Respirátor v kanceláři je zkrátka třicítkou na dálnici. A třicítkou na dálnici jezdí jedině hňup.

Respirátor v kanceláři je jako povolená třicítka na dálnici. A třicítkou na dálnici jezdí jedině hňup.