Východočeský „Hockeytown“na dobré cestě

Kryštofa Ženatého, šéfa východočeské MF DNES

Jedno město, jeden klub! Odpověděl mi kdysi se zřejmým úšklebkem v hlase tehdejší kolega – sportovní novinář z Ostravy – na dotaz, zda budou psát něco o zápase fotbalových Vítkovic. Ostrava je sice region razovity, jak zpívá jeden známý písničkář, ale ono to podobně funguje i jinde.

Třeba v Pardubicích. Lhostejno, že fotbalisté loni postoupili po padesáti letech do nejvyšší soutěže, že basketbalisté patří dlouhodobě k české špičce a hrají evropské poháry, klubem číslo jedna v Pardubicích bylo, je a zřejmě ještě dlouho bude hokejové Dynamo.

O ničem jiném se nevede tolik debat v hospodách, školních lavicích, kuřárnách kancelářských budov a v neposlední řadě ani na zastupitelstvu.

Po letech strádání umocněných covidovými lapáliemi se zdá, že hokejové Dynamo opět dělá Pardubicím radost. Jaká to změna po sezonách, kdy se krčilo na chvostu tabulky a několikrát jen o fous uniklo pádu do hokejového suterénu.

V minulé sezoně se probilo do čtvrtfinále a letos míří ještě výš. V aktuálním ročníku se mu daří, pohybuje se na předních příčkách tabulky a sérii osmi zápasů v řadě, ve kterých bodovalo, mohlo ve včerejším duelu s Plzní ještě natáhnout.

Důvody? Je jich víc. Hlavní je ale stabilita. Poté, co do klubu vstoupil miliardář Petr Dědek, začaly se věci hýbat k lepšímu. Skončily neustálé personální kolotoče, změny trenérů, nesmyslné nákupy zbytečných hráčů i lehkovážné vyhazovy jiných. Navenek to vypadá, že všichni vědí, jaká je jejich role. To nebylo v minulých letech zvykem.

Když přijde pár porážek, nepanikaří se. Trenéři mají důvěru, stejně tak hráči, kterým se třeba ne úplně daří. Například nejlepší střelec Pardubic v minulé sezoně, Kanaďan Anthony Camara, se v novém ročníku ne a ne trefit. Prvních osm zápasů neměl ani bod.

Panika? Kdeže. Zatímco v minulých letech už by se vesele trejdovalo, Camaru trenéři podrželi. A vyplatilo se.

Změna je ale patrná i mimo led. Klub vystupuje jednotně, pokud má nějaké problémy, je schopný je vyřešit bez praní špinavého prádla na veřejnosti. I nedávné rozhodnutí soudu o tom, že klub de facto nepatří Dědkovi, ale stále městu, ačkoli se o něj podnikatel už téměř dva roky stará, ustála celá organizace se ctí a dovedla ho komunikovat tak, že se vlastně nic neděje.

V Pardubicích je po hokejovém úspěchu hlad, od posledního titulu uplyne na jaře deset let. A zatím vše nasvědčuje tomu, že s Dědkem a plnými tribunami v zádech o něj Dynamo může opět po letech bojovat.

Zatímco v minulých letech hokej strádal, pardubický fotbal kvetl. FK Pardubice se loni na jaře probojoval do první ligy a v ní naháněl nejednoho favorita. Konečné sedmé místo překvapilo i ty největší optimisty, to nikdo nečekal.

Jenže nováčkovská euforie je pryč. Pardubice letos s největší pravděpodobností čeká boj o záchranu. Zatím si připsaly pouze jediné vítězství a krčí se na čtrnáctém místě.

Průšvih? Ano i ne. Optikou minulé sezony je to samozřejmě vyklizení vydobytých pozic. Jenže s trochou nadsázky se dá říct, že se klub pohybuje tam, kde by se vlastně pohybovat měl. Faktorů je víc – soupeři už nadšeného nováčka nepodceňují, odchozí opory se nepovedlo adekvátně nahradit, dojíždění do azylu v pražském Ďolíčku na pohodě taky nepřidá.

Panika ovšem není na místě. Trenérská parta kolem Jiřího Krejčího už nejednou ukázala, že klíčem k úspěchu je především poctivá práce. A že dobrý fotbal může hrát i odvěký „Hockeytown“.