Bonnie a Clyde prchají v lijáku přes železnou oponu
Snímek pojmenovaný Kryštof, jehož scénář byl před pěti lety oceněn v soutěži Filmové nadace, jako by v jednolité náladě zmaru vyprávěl tři různé příběhy.
Čistý poutník
Úvodní část odkazuje ke skutečné události, takzvané Akci K z jara 1950, kdy komunistický režim obsadil mužské kláštery v tehdejším Československu. Právě v jednom z nich čeká mladý titulní hrdina na přijetí do řádu a současně převádí přes ledovou říčku na Západ uprchlíky před režimem, než se jednou stane svědkem jejich masakru.
Druhé dějství s putováním dvou štvanců, převaděče a raněného studenta, připomene anabázi bratrů Mašínů. A závěrečná část posílá do éry kolektivizace vesnice obměněný tandem, pár a la Bonnie a Clyde, jakkoli milostný motiv zůstane daleko za cudnou možností. Ukázkově čistý hoch, jenž toužil stát se mnichem, totiž ctí veškerá přikázání navzdory událostem a tam, kde jiní sahají v zoufalství k násilí, nabídne raději krev vlastní než cizí.
Právě neměnnost výrazu, s níž Kryštof prochází dobovým martyriem, diváka od hrdiny vzdaluje. Není to vina debutanta Mikuláše Bukovjana v titulní roli, ale spíše tvůrců, scenáristy Josefa Kurze a režiséra ceněných Poupat Zdeňka Jiráského, kteří hlavní postavu – s výjimkou náznaku roztržky s otcem – nevybavili žádnou minulostí, motivacemi,
Štvanci
myšlenkami, pochybami, vášněmi. Počíná si jako poutník vláčený okolnostmi, ať riskuje pro běženkyni s miminkem uspaným kapkou rumu, nebo shání lékaře, nebo se účastní výbušného setkání svého chráněnce s jeho zrádnou expřítelkyní a jejím novým partnerem.
Podobně asepticky jako sám Kryštof působí též účinná, ale jednotvárně elegická nálada snímku. Zakládá si na obrazech bezčasí, šedi, marnosti, prázdna, strachu; obrazech sice výmluvných, ale někdy jen zdržujících vývoj tiché road movie s neustálou hrozbou v patách a s mlhou, lijákem či vánicí v zádech.
Bez romantiky
Přitom scénografie jde příběhu hodně naproti, od přírodních kulis jako z Krále Šumavy – ostatně také na Šumavě se zčásti natáčelo – přes matné světlo hospodských oken uprostřed setmělé osady, dočasný suterénní úkryt či výjev bezmoci ve vlaku po útočiště v zapadlém biografu. Občas má stylizace až přílišný sklon k bizarnosti, počínaje kozou ve vyrabovaném kostele a konče pohřební pitkou s úryvky cizích dramat – „Vlastního bratra udal“.
Vyloženě plakátovou šablonu pak představuje prototyp padoucha, totiž prospěchářského komunistického papaláše a současně vyděračského chlípníka.
V jednom ohledu však Kryštofovo pojetí zabírá: nehraje si na falešné citové vazby, psanci jsou tady zkrátka a dobře ti, kteří si navzájem zbyli, kdo (zatím) přežili, ač za jiné konstelace hvězd by se sotva potkali, natož aby si pomáhali.
Žádná romantika, dobrodružství ani okázalá věrnost idejím. Tím se Kryštof sympaticky liší od jiných, často účelových návratů do 50. let, takže známku lehce nad průměrem si zaslouží.
Kryštof ČR / SR, 2021