Starý Egypt a ten dnešní? Není moc velký rozdíl
V Egyptě platí, že všechno vždycky může být jinak, a je dobré se držet arabského přísloví „trpělivost je krásná“, vštěpuje studentům egyptolog Ladislav Bareš.
vedoucí pražské přílohy MF DNES
Jak si dnes vede země, která má nejdelší dějiny na světě? Plynou souvisle už pět tisíc let od jejího sjednocení ve starověku. A jací jsou v hloubi duše Egypťané? Na dovolené se to pozná stěží, zasvěceně o nich však vypráví egyptolog Ladislav Bareš, jeden ze tří autorů upraveného vydání knihy Dějiny Egypta.
„Část o starém Egyptě jsem oproti prvnímu vydání doplnil o některé nové objevy, například královny Setibhor. Objevili ji naši kolegové Mohamed Megahed a Hana Vymazalová. Nejvíc změn ale bylo v ‚nových dějinách‘. Jednak proto, že hodnocení 19. století se vyvíjí, jednak a především proto, že nejnovější dějiny Egypta se odehrály poté, co první vydání vyšlo. Jde o takzvané arabské jaro a vše, co s ním souvisí až do současnosti,“říká o nové knize profesor Bareš.
Porovnejme Egypt jako starověkou velmoc a dnešní Egypt s jeho ekonomickou situací, znepokojivým nárůstem počtu obyvatel a podobně. Co ho na tuto úroveň dostalo?
Nesouhlasím s tím, že mezi starým a novým Egyptem je nějaký velký rozdíl. Spousta věcí ze starého Egypta přetrvává v běžných věcech života. Ano, Egypťané kromě křesťanské menšiny dvakrát změnili náboženství a změnili jazyk. Arabština tam víc než tisíc let převládá, pozůstatky staroegyptštiny se dnes používají pouze jako liturgický jazyk u křesťanů. To jsou změny závažné, ale ve způsobu života a v organizaci rodiny zůstaly některé zvyky stejné.
Například?
Například dědění dědečkova jména na nejstaršího vnuka je doloženo ze starého Egypta a funguje dodnes. Pokud jde o Egypťany z oblastí na jih od Káhiry, z antropologického hlediska jsou to přímí potomci starých Egypťanů. I my to někdy vidíme u našich dělníků – když se postaví vedle starověkého reliéfu, podobu lze najít.
V knize mě zaujalo konstatování, že mezi aktéry islamistického terorismu Egypťané nejsou. V čem jsou jiní?
Nedá se to tak říct úplně, protože po Usámu bin Ládinovi se jeho nástupcem stal Egypťan Ajmán Zavahrí, egyptský lékař v Afghánistánu. Ale je fakt, že Egypťané jiní jsou a souvisí to možná s jejich většinou domáckou a dobromyslnou povahou a jejich hrdostí. Jsou totiž hodně zaměření na Egypt, nesnaží se z něj uniknout v takové míře jako jiné národy, soustřeďují se jen na svou komunitu. Spousta našich egyptských kolegů z Káhiry nebo okolí nikdy nenavštívila Luxor, protože tam nemá příbuzné ani je tam nezavedla jiná příležitost. Nemají potřebu poznávat památky v jiné části Egypta jako my, což ale souvisí i s tím, že to pro ně není laciné. Žijí ve své komunitě tvořené několika ulicemi a jsou ostražití, když mezi ně přijde někdo cizí. To bylo patrné při arabském jaru, kdy vytvářeli místní domobrany a dohlíželi na klid a pořádek v jejich části.
Jak se Egypt změnil za desítky let, co tam jako egyptolog pracujete?
Poprvé jsem přijel do Egypta v lednu 1974 jako student. Dnes už je to 47 let. Za tu dobu se hodně změnil Egypt, hodně jsem se změnil i já a Egypt na tom má podíl. A tak už se třicet let snažím studentům egyptologie vštěpovat, že v Egyptě platí, že všechno vždycky může být jinak a že je důležité držet se arabského přísloví „sabr gamil“, tedy „trpělivost je krásná“.
S Egypťany jako egyptologové pracujete na nekropoli v Abúsíru 60 let a dobře je znáte. Jací jsou?
Už jsme tam dobře zavedenou součástí místního koloritu a 60 let jeden z velkých zaměstnavatelů. Některé rodiny pro nás pracují už ve třetí generaci.
To jsou lidé z vesnice Abúsír?
Jsou z Abúsíru a Sakkáry. Musíte říct obojí, protože je to tam trošku jako u nás v Horní a Dolní Lhotě, kde se Horňáci a Dolňáci upřímně nesnášejí. Samozřejmě jen do té doby, než přijdou přespolní. To se na chvíli spojí, a když přespolní odejdou, zase je rozdělí srdečná nenávist. Tak je to i s Abúsírem a sousední Sakkárou. Pochválíme-li někoho z Abúsíru, je potřeba pochválit i někoho ze Sakkáry, a když zmíníme, že máme pracovníky z Abúsíru, musíme také říct, že máme pracovníky i ze Sakkáry. Jsou prostě jako my. (smích)
Všichni jsou to muži, ale v českém týmu je i mnoho žen. Jak Egypťané z patriarchální společnosti snášejí, že jim ženy říkají, co mají dělat?
Možná nejsou všichni nadšeni z toho, že by jim žena v úplně jiném postavení a ještě cizinka měla přikazovat, ale je to hodně o vzájemném poznání a zvyknutí si na sebe. Předáci nebo starší dělníci dávají dobrý pozor, aby žádné napětí nevznikalo, a pokud vznikne, aby se nijak nešířilo. Pamatuji se, že když tam v roce 1991 začala jezdit kolegyně Květa Smoláriková, po prvním „oťukávání“ji dělníci začali velice uznávat. Egypťané jsou velmi respektující, a to i vůči ženám. Ono to souvisí s tím, že i když je egyptská společnost hodně patriarchální, ve skutečnosti tam ženy mají silné slovo. Na veřejnosti to neprojevují, ale za zavřenými dveřmi je to obvykle dost jinak.
Jak se Egypťané dívají na svou slavnou minulost?
I když egyptská kultura už není tak vedoucí v celém arabském světě, jako tomu bylo ještě před dvěma generacemi, Egypťané jsou hrdí na svou minulost a na svou existenci. Samozřejmě v tom hraje roli vzdělání, ale vědí, že jsou významný stát s velkou armádou a významnou současností, který dal světu řadu politických vůdců, jako byl například Gamál Abdel Násir. Egypťané mají i držitele Oscarů, z poslední olympiády zlatou medaili, a to vše vytváří základ jejich hrdosti. Zaslouží si respekt a pochvalu za jejich rozvoj, protože ten je zřetelný. Když si vzpomenu na stav silnic v roce 1974 a to, jak vypadají dnes... Ano, na poušti se stavějí dálnice lépe než u nás, kde každá vesnice chce, aby vedla u sousedů, ale nebyla od nich daleko. Ale co se děje v Egyptě ohledně infrastruktury silnic, můžeme závidět.
Egypt se díky své poloze a úspěšnému vývoji už od starověku neustále bránil vnějšímu ohrožení a cizím vpádům. Jak to nadefinovalo jejich povahy a vztah k cizincům?
Egypt dnes vymezují dvě moře a z ostatních stran pouště kromě úzkého nilského údolí se špuntem v podobě Násirova jezera. Ale ve starověku to tak nebylo. Ve 3. tisíciletí neexistovala mezi Egyptem a Libyí faktická hranice a lidé se běžně přesunovali. Do Egypta už od doby Staré říše proudili obyvatelé odjinud. Poprvé ho dobyli Hyksósové, pak Asyřané, když vyhnali Núbijce, ale opravdu první velký náraz cizinců, kteří dobyli Egypt, byli až Peršané. Ovládli ho na několik generací. Egypťané tedy byli na cizince vždycky zvyklí a mají k nim stejně pragmatický vztah jako ke všemu v běžném životě. Nedá se říct, že by se nikdy nezačali bouřit, ale je pro Egypťany typické, že vybuchnou, ale nevydrží to dlouho.
Dnešní muslimskou identitu dali Egyptu Arabové. Ti před 1 500 lety v zemi začínali také jako agresoři...
Přitom arabské vojsko, které Egypt dobylo, tvořilo maximálně kolem 30 tisíc ozbrojenců.
Nikdo, kdo Egypt dobyl před nimi, ho neopanoval na tak dlouho. Jak se jim povedlo změnit egyptskou kulturu a nechat převládnout jiné náboženství?
S arabským vpádem souvisí jedna ne úplně vyřešená otázka: Proč se Egypt poměrně rychle islamizoval? A druhá: Proč se Egypt rychle arabizoval z hlediska jazykového? K větší islamizaci a arabizaci docházelo v Egyptě od 8. a 9. století. První arabská dynastie ještě zachovávala egyptské tradice a způsob života a naopak měla tendence arabské obyvatelstvo jako vůdčí vojenskou skupinu od místního obyvatelstva izolovat. To se změnilo s nástupem abbásovské dynastie, která už se opírala o islám. Společnost byla v té době hluboce nábožensky rozdělená. Většinu obyvatelstva tvořili monofyzičtí Koptové a vedle nich byla silná menšina řeckoortodoxní, protože Egypt byl součástí Byzantské říše. Takže situace v tehdejším Egyptě byla velmi rozporná a část obyvatelstva viděla Araby jako protiváhu byzantské moci, která vybírala daně a potlačovala jejich náboženství.
Arabské jaro – nástup demokracie, nebo islamismu? S tímto otazníkem poutáte jednu z kapitol v knize. Jak se tedy Egyptu vede dnes a kam se ubírá?
Spousta účastníků událostí roku 2011 měla v Egyptě i celém arabském světě představy, které se ukázaly jako nereálné. Projevilo se to zklamáním a demonstracemi už po dvou letech. Po roce 2014 se vlády ujala nová generace vojenských technokratů, vychovaná už v západním duchu a často v západních zemích. Snaží se řešit problémy, které Egypt má, hlavně hospodářské, spojené s velkým nárůstem obyvatelstva. Snaží se to vyřešit velkými infrastrukturními stavbami, jakým je třeba stavba nové Káhiry.
Říká se ale, že Egypťané mají dost zdrojů, aby se mohli mít dobře – zemědělství, ropu...
Ropy už moc nemají, většina ložisek je na konci životnosti, a nemají ani mnoho jiných zdrojů. Jejich železná ruda je velice nekvalitní a další důlní průmysl je za zenitem. Mají jen mnoho vápence, čili cementu. Zemědělství je limitováno Nilem, ale kvůli přehradám se voda ztrácí, a k problémům s vodou přispívá rychle se zvětšující zalidnění a s tím související zástavba. Snaží se samozřejmě ochránit zemědělskou půdu, ale to zase naráží na nedostatek vody. Navíc roste její znečištění.
Egyptské ministerstvo pro památky a turismus na svém webu píše, že pro Čechy je Egypt druhou nejoblíbenější destinací. Jaká tři místa byste jim doporučil?
Pro nás české egyptology je pravý Egypt v oblasti nilského údolí, se všemi jeho památkami a obyvateli, kteří ve vesničkách žijí už po 200 generací. Z turistických cílů by to zaprvé byla velká Káhira a její nejbližší okolí, tedy Káhira s Gízou na jedné straně a Heliopolí na druhé, s mnoha muzei včetně nového Muzea egyptské civilizace ve Fustátu, kam převezli mumie dávných egyptských panovníků, a hlavně s novým Velkým egyptským muzeem, které se brzy otevře. Zadruhé to musí být Luxor, východní a západní břeh. A zatřetí – a to je pro nás egyptology srdcová záležitost – Sakkára s Abúsírem.