Trýznivé dilema nového guvernéra

Nový guvernér ČNB se musí rozhodnout, jestli dál zvyšovat úrokové sazby, nebo vesele tisknout peníze a „maláčovsky“slibovat líbivé výdaje. Té druhé cesty bychom se měli bát.

Včera byl jmenován nový guvernér ČNB. Proti tomu, že může prezident republiky jmenovat guvernéra centrální banky (a členy bankovní rady) na základě svého výběru, aniž by to jakýkoli politicky zvolený orgán musel potvrdit, nebo alespoň kandidáta navrhnout, jsem protestoval už před čtvrt stoletím. Bylo to rozhodnutí prezidenta Havla s cílem maximálně omezit roli premiéra Klause a jeho, v té chvíli stále ještě naší nejvýznamnější politické strany. Protestoval jsem, aniž bych tušil, že tuto pravomoc v roce 2003 dostanu i já.

Tehdy jsme nebojovali s inflací. Inflace, kterou jsme v tomto období oprávněně nazývali „transformační“, od okamžiku liberalizace cen v lednu 1991 nepřetržitě klesala. Umělé urychlení jejího poklesu politikou naší centrální banky a jejím přechodem na tzv. inflační cílování jsem považoval za netransformační krok, který nemohl nezpůsobit zpomalení ekonomického růstu.

Teď s inflací bojujeme. Nejen my, ale i celý západní svět, který zejména po krizi let 2008–2009 zahájil rozsáhlé zvyšování tempa růstu množství peněz v oběhu formou tzv. kvantitativního uvolňování. Nebylo nás málo, kdo jsme proti tomu protestovali, ale nevyhráli jsme. Před očima mnohých byla obava z opakování krize třicátých let a ze vzniku Keynesovy „sekulární stagnace“. Uvádět data snad není nezbytné. Bylo to bezprecedentní tisknutí peněz. Dlouhou dobu ale bez inflace (bez inflace přesně či nepřesně měřené oficiálními indexy cen zboží a služeb).

Vysvětlením neinflace byla rostoucí držba peněz v rukou ekonomických subjektů neboli zpomalování rychlosti oběhu peněz. V konceptu kvantitativní teorie peněz rostlo M (množství peněz v oběhu držené subjekty v podobě peněžních zůstatků) a klesalo V (transakční rychlost oběhu peněz), takže násobek M krát V se vyvíjel nikoli převratným způsobem. Mnozí jsme namítali, že peníze utíkaly do transakcí, které nesouvisely s outputem. Utíkaly do finančních aktiv a do nemovitostí a bylo jasné, že je to jen první fáze. Druhou fází nutně muselo být „přelití“těchto peněz na trh zboží a služeb, což se stalo právě teď.

Ekonomové se vždy hádají o tom, co bylo prvotním impulzem, resp. co je akcelerátorem inflačního růstu cen, zda faktory na straně poptávky, nebo na straně nabídky. Je to falešná debata, protože nemůže být sebemenších pochyb o tom, že bez převahy poptávky nad nabídkou inflace nemůže existovat. Může být růst jednotlivých cen, čili změna cenové struktury, nemůže nastat inflace jako pohyb cenové hladiny. V tom se vážná ekonomie shoduje, to musí přiznat i keynesiánci i monetaristé, resp. dnešní stoupenci těchto škol. Sice se jich mnozí dnes už zříkají, protože se neradi přiznávají k zastávání té či oné z těchto škol, neboť už jsou „staré“, ale Ohmův zákon či Pythagorova věta jsou také staré.

To nejsou odtažité úvahy od jmenování našeho guvernéra centrální banky. Monetaristé

všech generací říkají, že je příčinou naší inflace nadměrné množství peněz v ekonomice (způsobené obřími rozpočtovými deficity a jejich „monetarizací“), zatímco novodobí keynesiánci odkazují na problémy na straně nabídky. I kdyby náhodou měli pravdu, i tak musí být zmenšováno množství peněz v oběhu či brzděno jeho tempo růstu. Někteří lidé to pořád nechápou, ekonomové i neekonomové.

Co je vlastně inflace?

Americký profesor ekonomie Švejnar si myslí, že zvyšování úrokových sazeb centrální bankou je faktorem zvyšujícím ceny, neboť vyšší úrokové sazby si firmy zakalkulují do cen. Měl by vědět, že firma může zvyšovat ceny jen tehdy, je-li nadměrná poptávka. Neekonom, ministr spravedlnosti Blažek, řekl, že dnešní zrychlující se inflace je způsobena Ruskem, i když by měl vědět, že Rusko nemá k dispozici žádné mechanismy na tisk peněz u nás či na celém Západě. Milton Friedman kdysi slavně prohlásil, že je inflace vždy a všude měnovým fenoménem. I ti, kteří ho nemají rádi proto, že obhajoval trh oproti státním intervencím, by měli přiznat, že je tato Friedmanova teze alfou a omegou ekonomické vědy.

V tomto smyslu se tato Friedmanova teze týká i výběru našeho nového guvernéra centrální banky. Myslí-li si někdo, že je naše inflace poptávková, musí chtít něco dělat s množstvím peněz v oběhu a s rýsujícím se třistamiliardovým (já bych spíše řekl vyšším) deficitem státního rozpočtu Blažkovy, resp. Fialovy vlády a s příliš „akomoditativní“(přizpůsobující se) měnovou politikou ČNB. Musí chtít např. zvyšovat úrokové sazby.

Myslí-li si někdo, že je naše inflace nabídková, pak může bojovat se zvyšováním úrokových sazeb, vesele dál tisknout peníze a stejně vesele, přesněji řečeno „maláčovsky“slibovat nejrůznější líbivé výdaje státu. Nově jmenovaný guvernér si bude muset dobře zvolit, kterou z těchto cest si vybere. Té druhé bychom se měli bát.

Už kdysi jsem protestoval proti tomu, aby prezident jmenoval guvernéra ČNB jen podle svého výběru.