Můj kamarád Bob Dylan
Knih o Bobu Dylanovi už vzniklo nespočet, ale poměrně útlý svazek Dylan a já – Padesát let dobrodružství je v lecčems odlišný. Napsal ho totiž zpěvákův kamarád z dětství.
Louie Kemp a Bobby Zimmerman se poprvé setkali v roce 1953 na prázdninovém táboře v severním Wisconsinu. Stali se z nich přátelé na celý život a jeden o druhém věděl, i když se jejich životní cesty ubíraly rozdílným směrem. Z Louieho Kempa se stal úspěšný obchodník s rybami a z Bobbyho Zimmermana Bob Dylan.
Kniha Dylan a já – Padesát let dobrodružství z pera prvního jmenovaného (za spolupráce písničkáře, publicisty a spisovatele Kinkyho Friedmana) popisuje jejich vztah od klukovských rošťáren přes turné Rolling Thunder Revue, které Kemp na Dylanův popud produkoval, až po hudebníkovo vyznamenání Nobelovou cenou.
Jízlivá hvězda
Kemp se nesnaží přinést Dylanův ucelený portrét a už vůbec mu nejde o pikantní historky z písničkářova soukromí. Jeho knížka je vděčnou vzpomínkou na jedno pevné přátelství, kterým neotřásly ani občasné neshody. Louis Kemp je jedním z mála vyvolených, o nichž se dá říct, že si ho neproniknutelný Dylan pustil k tělu. Kemp před ním nepadá na kolena. Uvědomuje si sice, že se přátelí z jedním z nejslavnějších lidí planety, ale jak sám přiznává, jeho vztah k němu nestojí na jeho věhlasu a jeho hudbě. Víc si ho cení jako člověka a cenil by si ho stejně, kdyby s kytarou vymetal provinční putyky a zpíval pro pár desítek štamgastů.
Dylan na oplátku figuruje v mnoha důležitých životních okamžicích, občas dokonce poruší své zásady, třeba co se týče zpívání svých písniček v úzkém kruhu a podobně. Stránkami probleskává jeho sarkasmus a svérázný způsob komunikace s okolím – třeba když mu Louie představuje svou druhou vyvolenou, dokáže ji Bob Dylan svou upřímností slušně rozhodit.
Péče o duši
Z několika úvodních odstavců a stránek by se mohlo zdát, že Louie Kemp až příliš zdůrazňuje, kým se postupem let stal jeho kamarád z Herzlova letního tábora a že už tenkrát měl v sobě něco, co jej oddělovalo od ostatních, ale během čtení se obavy rozpouštějí. Kemp má k Dylanovi respekt, ale nevzhlíží k němu. Nejcennější na jeho knížce nakonec není vypočítávání, s kým se díky svému kamarádovi mohl setkat a které dveře se mu otevřely, ale okamžiky tichého souznění a duchovního hledání.
Kemp jako praktikující Žid měl v některých životních prioritách jasno a velmi dbal na to, aby to měli „tam nahoře“pojištěné i osoby jeho srdci nejbližší. Už jako kluk si ostatně umínil, že bude vždy připraven podat pomocnou ruku všem, kteří to v danou chvíli potřebují.
Další část skládačky
Knížku Dylan a já samozřejmě nejvíc ocení kovaní dylanologové, pro něž představuje nový kamínek do pestrobarevné mozaiky enigmatického muzikanta, jehož zná celý svět, ale doopravdy ho zná asi jenom hrstka lidí. Je čtivá, psaná živým a barevným jazykem, který překladatel Ondřej Sobotka dokázal adekvátně převést do češtiny. Hnidopich by našel snad jedinou minelu – americká rocková kapela vedená zpěvákem a kytaristou Jerrym Garciou se jmenovala Grateful Dead, nikoliv Grateful Death. Ale to už je opravdu jen detail, který výsledný dojem nijak nepokazí.