Mnoho povyku pro generaci singles
Snad „všechny své fetiše“slibovala ve své (pro nějaký čas) poslední režii na první scéně režisérka Daniela Špinar. Shakespearova komedie Mnoho povyku pro nic, kterou nachystala do Stavovského divadla, skutečně obsahuje několik pro Špinar signifikantních ornamentů, jako celek ale rozhodně nevypadá tak divoce, jak by se dalo očekávat.
Řeč je především o blyštivé diskokouli (zde ve tvaru srdce), baloncích či upnutých zlatavých andělských kostýmech. Ve srovnání se šest let starou režií Snu čarovné noci, kterou Špinar taktéž v překladu Jiřího Joska připravila pro historickou budovu, ale aktuální premiéra vyznívá přece jen krotčeji.
Transgender průvodce
Režisérka Špinar a dramaturgyně Ilona Smejkalová avizovaly, že ve škorpících se postavách Beatricie (Lucie Polišenská) a Benedika (Robert Mikluš) spatřují předchůdce dnešního fenoménu singles. Současný svět, kde je i přes zjevnou svobodu v jednání a fenomén volného času paradoxně mnohem těžší seznámit se, reprezentují i očíslované stolečky. Tvůrci tak upomínají na takzvaný speed-dating, tedy rande, kdy má dvojice jen omezený čas na to, aby se poznala a případně se vzájemně zalíbila. S motivem singles se ale po režijní či výtvarné stránce už nijak více nepracuje. Na druhou stranu lze vlastně celou Shakespearovu komedii považovat za studii seznamovacích nezdarů, takže takový výklad rozhodně nejde proti textu.
Ve Stavovském divadle se nicméně rozhodli Mnoho povyku pro nic pojmout jako komedii. Herci své vtipy důsledně dohrávají, někdy až natahují. Což se týká zejména Benedikova skrývání za stolečky či parodie na Zemana v podání Dagoberta Filipa Rajmonta. Celkově hravou atmosféru dále pomáhají budovat kostýmy Lindy Boráros (maškarní s nafukovacími postavami) a podařená, nevtíravá scéna Lucie Škandíkové.
Výrazným momentem je zásadní, pro někoho možná zneklidňující účast transgender herečky Lucie Brychtové, která odkazuje až kamsi za hranice samotného představení. Její Francisca zde působí jako průvodce dějem, nestranný pozorovatel i pomocník diváků. Jednotlivé scény odděluje slušnými pěveckými výstupy, svůj výkon pak doslova korunuje obřadním podáním kýžené rady, která má ústředním milencům pomoci ze šlamastyky.
V Národním bude chybět
To už jsme ale ve druhé polovině představení, která má mnohem větší spád než ta první. Zatímco úvodní scény působí i přes snahu herců a všech tvůrčích složek mdle, teprve druhá polovina dokáže náležitě vtáhnout. Špinar zde totiž mimo jiné skvěle režíruje moment svatby. Náhle se tolik netlačí komediálnost látky a ta z představení tak nějak vyznívá spontánně sama od sebe.
Režisérka opět skvěle zvládá i práci s prostorem velkého jeviště, jednotlivé postavy a scény zde rozestavuje sebevědomě a s citem. Nejen proto bude jako tvůrce na velkých scénách Národního divadla v příštích letech citelně chybět.