Starý zvyk. Před dovolenou do směnárny
Tomáše Ventury, šéfa ekonomické rubriky MF DNES
Cestovatele, který si své turistické návyky utvářel v minulém století, poznáte snadno. A samozřejmě nejen podle tak nápadných vnějších znaků, jako jsou prošedivělé vlasy nebo vrásky ve tváři. Takový poutník má v sobě navíc jeden hluboce zakořeněný zvyk. Mění si v předstihu před dovolenou větší množství zahraniční měny – a tu pak s sebou po dovolené tahá. Ano, jsem jeden z nich.
A vím, že nás takových musí být víc, jinak by přece v novinách neměly neustále takový ohlas články na téma „Kdy je nejlepší čas vyměnit si eura na dovolenou“. Kdo jiný než milovník valutami nabitých papírových obálek uvítá každoroční prognózu, že ten nejpříhodnější čas je letos jistojistě někdy mezi Valentýnem a Velikonocemi, tedy zpravidla v době, kdy se vylágrovaný rodinný rozpočet sotva vzpamatoval z Ježíška. Pravda, letos by se nabízel ekonomický žertík, že nejlepší doba pro výměnu eur byla před jmenováním nového guvernéra centrální banky, ale to by bylo zase na jiný komentář.
Samozřejmě, že i já už z bankomatu v cizině vybírám a běžně platím kartou, ale ten zvyk navštívit před prázdninami směnárnu se mě drží pořád. Nejspíš i proto, že se nám eura doma zatím nijak nehromadila: když zbyla po jedné dovolené, utratili jsme je na další.
S touto lety zabetonovanou praxí jsem si před jarní rodinnou cestou do Londýna vyměnil v pražské směnárně libry. Jenže kromě toho, že jsem si vlastnoručně osahal technologicky vymakané plastové bankovky, to byla snad ta nejzbytečnější věc, kterou jsem v životě udělal.
V hlavním městě Británie se najednou zdají opravdu mimo všechny ty klasické české ohrané stesky, jak jsou pro obchodníky platby kartou nevýhodné. Nebo úvahy o tom, kolik tradičních hospod by v těžkých časech nepřežilo, kdyby neměly možnost skrýt před finančním úřadem část hotovostních plateb za pivo.
V Londýně mají platební terminály i pouliční umělci („To nejsou žebráci, to jsou buskeři,“poučily mě děti.). Má ho kdejaký prodavač rychlého občerstvení včetně toho nejolezlejšího asijského stánku, na který jsme narazili – ten měl na sobě alespoň zpátečnickou cedulku „Karty bereme, ale preferujeme cash“. Má ho každá hospoda. Nakonec jsem bankovky bezmála násilím udal jen v trafice (což je dnes už podobně archaická instituce jako hotovostní měna), v lékárně a v pekárně. Ve všech případech jsem měl neodbytný pocit, že v očích prodavačů čtu nevyslovenou otázku: „Proboha, je to opravdu nutné?“Takže jsem další snažení už skoro vzdal.
Poslední pokus jsem podnikl v tržnici. Poslali jsme syna koupit masový páj. Název stánku „Babiččiny domácí koláče“napovídal, že by jeho majitelka mohla mít pro mince sentimentální pochopení. Cedulky u vystavených dobrot měla psané propiskou na kouscích kartonu, koláče byly skutečně ručně dělané a starší lady působila dojmem, že nedá dopustit na poctivou imperiální hotovost. Když se dítě vrátilo od stánku s prázdnou, zato se vzkazem „card only“, bylo mi jasné, že si většinu nasyslených bankovek s portrétem královny Alžběty povezeme domů.
Něčím jsem dobil dětem kredit na kartě na městskou dopravu. Část jsem nacpal do samoobslužných pokladen na letišti za nákup dárkových sušenek a čaje. A převážnou většinu po návratu domů prodal v pražské směnárně zpět.
Za utržené koruny jsem si – jak jinak – koupil eura na letní cestu do Německa. Snad mi v bavorském biergartenu ještě k něčemu budou.