V Česku zahnala krize mnoho lidí do kouta
O pomoc se na nás obracejí i kompletní rodiny, které vyčerpaly úspory v covidu či na začátku stávající krize a nemají kde brát, říká šéfka Nadace Agrofert.
Finanční tíseň začínají v době rostoucí inflace a cen všeho pociťovat i Češi, kteří dříve neměli větší problém vyjít s penězi. Nejvíce ohroženi jsou však staří, slabší a matky samoživitelky. Zejména ty, jejichž dítě trpí postižením či zdravotními problémy. Stát přitom pro zlepšení jejich situace zatím mnoho nedělá a byrokratické bariéry dostávají lidi do mnohdy neřešitelných situací. „Dokonce slyšíte šéfku Sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou mluvit o uskromňování. Bylo by fér, kdyby si zkusila čtrnáct dní se starat o postižené dítě jako samoživitelka s rozpočtem, který taková máma má,“říká šéfka Nadace Agrofert Zuzana Tornikidis.
Jací lidé se v poslední době obracejí na vaši nadaci? Pozorujete rozdíl oproti covidovým rokům?
Tradičně matky samoživitelky, to je nejčastější skupina. Potom rodiny s dětmi, které mají nějaké postižení. V posledních měsících se na nás ale obracejí i maminky, které v minulosti neměly vůbec potřebu žádat o pomoc. Chodí za námi rodiny, které zvládaly vyjít s penězi, ale už jim to nevychází. O pomoc žádají třeba i rodiny, které potřebují přispět na rehabilitace, protože mají dítě s těžkým postižením a intenzivní rehabilitace naše pojišťovny neplatí. Ty nyní podávají i žádost na pohonné hmoty – dojíždějí totiž do speciální školy nebo stacionáře a náklady se jim zvedly o více než 100 procent. Pro takovou rodinu už to představuje výdaj, který nemá z čeho pokrýt. Obracejí se na nás i kompletní rodiny, které vyčerpaly úspory během covidu nebo na začátku stávající krize a už nemají kde brát.
Jak své žádosti odůvodňují? Inflací a dražšími energiemi?
Prostě se jim zvyšují životní náklady, ať už energie, nebo jídlo. Spousta dětí, kterým pomáháme, má speciální diety a ty jsou drahé. Mnoho potřebných se neobejde bez aut, protože jejich děti se nejsou schopné jinak dopravovat. Jezdí denně do škol, které jsou mnohdy vzdálené desítky kilometrů. Tohle jsou náklady, které nelze osekat. Volala mi jedna maminka, že se snažila se školou vyjednat, zdali by její dítě nemohlo chodit obden, ale to samozřejmě nejde. Její rodina už nemá kam sáhnout, protože jí benzin vylétl na 8 000 měsíčně, a to už nepokryje.
Pomáháte jenom finančně, nebo poskytujete i materiální dary?
Občas děláme materiální sbírky třeba pro azylové domy. Především však pomáháme finančně. Rodinám na nájem, na energie, dětem na školní obědy, na kroužky. Ty bohužel rodiny osekávají jako první. Nově jsme spustili jednorázový fond pro rodiče dětí s handicapem, kde pomáháme s příspěvkem na benzin a naftu.
Jak probíhá vaše spolupráce s úřady?
Čím dál tím hůř. Úřady práce jsou totálně přehlceny. Všechna takzvaná cílená pomoc, kterou teď vláda propaguje, znamená, že lidé musejí jít na úřad práce a vyplnit spoustu papírů. Nevím, jestli někdo z pánů ministrů někdy vyplňoval papír na úřadu práce. Myslím si, že ne. Na rovinu vám řeknu, že senior žijící na venkově nemá šanci příspěvek od státu získat.
Formuláře jsou komplikované a lidé nevědí, co mají doložit. Celý proces trvá dlouho. Takhle to nemůže fungovat.
Dříve to bývalo lepší?
Úřady práce jsem kritizovala vždycky. Problém byla už Drábkova reforma (Jaromír Drábek byl ministr práce a sociálních věcí za TOP 09 – pozn. red), kdy se oddělila sociální práce od výplaty dávek. Od té doby jsou úřady práce de facto jen taková pokladna, kde vyplníte papíry a po doložení kvant věcí dostanete nějaké příspěvky. To je špatně. Pokud s potřebnými nepracujete a neznáte jejich konkrétní případ a situaci, tak jim nemůžete efektivně pomoci. Těžko se pak někam posunou a začnou se starat sami o sebe. Jsou lidé, kteří to ze závažných důvodů nezvládnou, ale přijde mi, že systém je nyní nastaven spíš tak, že je v chudobě udržuje. Pasivně jim vyplácí dávky a nepracuje s nimi. Pokud jsem historicky úřady práce kritizovala, dnes s úředníky začínám soucítit. Pracují pod obrovským tlakem, mají neskutečně mnoho práce, navíc mají zmražené platy, takže se brzy dostanou do situace, kdy budou sami potřebovat pomoc. Do toho na ně systém valí další práci. Od klientů slýcháme otřesné věci.
Jako třeba?
Třeba slyší, aby vzali žádost zpátky, že ji mají vyplněnou špatně. Někteří úředníci se snaží práci odsunout. Chápu to, ale takhle to přece nemůže fungovat. Několik maminek za námi přišlo s tím, že chtěly na úřadech žádat o příspěvek v hmotné nouzi a oni jim dali seznam soukromých nadací. A to s tím, že žádat stát o pomoc mohou až v případě, kdy je nadace odmítnou.
Není tohle povinnost státu, postarat se o potřebné?
Ano. Říkám to s plným vědomím. Vím o několika případech, kdy se to nestalo.
Ještě se vrátím k byrokracii. Stávající vláda říkala, že chce správu zpružnit, zjednodušit a digitalizovat. Děje se to?
Nevšimla jsem si. Zaradovala jsem se, když jsem slyšela, že během pár týdnů vznikla aplikace, přes kterou mohou ukrajinští uprchlíci žádat o pětitisícový příspěvek. Poprvé sice musejí na úřad práce dojít, ale potom už lze žádat přes aplikaci. To je super. Teď bychom potřebovali, aby taková aplikace byla i pro občany České republiky. Aby si starosta malé obce mohl obejít babičky, zadat do systému jejich údaje a vyřídit jim příspěvek na bydlení. To by bylo fantastické. Zatím jsem ale neslyšela, že by o tom někdo byť jenom přemýšlel.
Vy ukrajinským uprchlíkům také nějak pomáháte?
Ano. Otevřeli jsme fond pro maminky, které dorazily samy nebo v doprovodu prarodiče. Dokonce máme i maminky, které přivezly dítě kamarádky či někoho, kdo nemohl přijet. Pomáháme těm, které přijely opravdu bez ničeho. Na druhou stranu jedné věci nerozumím a je potřeba říci ji nahlas. Určitě jsou tady uprchlíci, kteří mají majetek, mají nadále přístup ke svým nemalým financím. Myslím si, že je zcela legitimní, aby si za sebe a své děti zaplatili zdravotní pojištění či školkovné. A my se mohli postarat o skutečně potřebné.
S jakým rozpočtem budete letos hospodařit?
Původně jsme plánovali 70 milionů. Vzhledem k tomu, co se děje, jsme se rozhodli ho navýšit až na 150 milionů. Ihned jsme spustili program pro rodiče, kteří vozí své děti s handicapem do školy, a během pár dnů jsme měli 500 žádostí. Zájem je enormní. Nejvíc se bojím, že se střední třída propadne do chudoby a stane se ve velkém příjemcem sociálních dávek. Kdo bude potom tvořit náš HDP? A kdo všechny ty sociální dávky zaplatí?
Budete spouštět nějaké další nové programy?
Uvažujeme o podpoře rodinám, které se ocitnou v situaci, kdy jim kvůli enormnímu zvýšení nákladů na bydlení půjde o střechu nad hlavou. Pomohli jsme i některým školám a školkám. Absorbovat množství dětí, které přišly z Ukrajiny, bude těžké. Na rozdíl od ministra školství Petra Gazdíka si myslím, že je důležité, aby se kvalita výuky udržela. Přece nemůžeme vzdělání dětí vzít jako daň. Tohle mě vážně štve.
No, uskromnit se prý musíme všichni.
Hm. Kázat o skromnosti a menším topení můžete lidem, kteří mají finanční polštář. Když jsem slyšela mluvit šéfku Sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou z koalice SPOLU o uskromňování, řekla jsem si, že by bylo fér, kdyby si zkusila čtrnáct dní se starat o postižené dítě jako samoživitelka s rozpočtem, který taková máma má. Chtěla bych ji vidět. Upřímně, když máte postižené dítě, které nechodí, ale plazí se či leze po podlaze, těžko si snížíte teplotu na patnáct stupňů. Riskujete, že onemocní. Vážně je tu množství lidí, kteří jsou zahnaní do kouta.
Nechci končit negativně. Vidíte před sebou něco, na co se těšíte?
To víte, že ano. Ona ta situace má i pozitiva. Třeba zmíněná digitalizace příspěvků je fantastická. Pokud už existuje v nějaké míře pro nějakou skupinu lidí, nevidím důvod, proč by se to nemohlo rozšířit dál. Stejně tak jsem překvapená, kolik se najednou našlo volných bytů a peněz na jejich úpravu. To je moc dobrá zpráva. My se deset let snažíme dostat maminky z azylového bydlení nebo ty, které o bydlení přišly, do městských bytů. Každá druhá žádost čeká dva nebo tři roky, někdo se nedočká vůbec. Těším se, že až nebudou nyní obsazené byty potřeba, dostanou je ti potřební. Věřte mi, že je strašně smutné vidět děti vyrůstat v azylových domech. Každý rok se musejí stěhovat jinam, mění kolektiv ve škole i kamarády. To na nich nechá velké následky.
Takže by tato krize mohla přinést aspoň něco dobrého?
Doufám, že krize v tomhle přinese alespoň dvě pozitivní změny. No a překvapuje mě, že pojišťovny mají docela velké finanční rezervy. Přála bych všem rodičům těžce postižených dětí, aby se začaly hradit intenzivní rehabilitace. I pro stát je přece důležité, aby se o sebe v dospělosti dokázaly co nejvíce postarat samy.