Čína už není jen cílem investic

Západ se stále větším podezřením sleduje ekonomický vzestup Číny. Ta už dávno není cílem investic do levné práce, naopak sama masivně investuje. A pokud nemá Evropu „přejet“, musí se starý kontinent nad sebou rychle zamyslet.

Některá klišé mají tuhý život. V našem evropském prostoru se dlouhodobě podceňoval růst a pozice řady asijských zemí ve světové ekonomice.

Nejde jen o Čínu, ale také o Indonésii, kterou skutečně nelze nahlížet jen optikou výroby palmového oleje. Indonésie dnes patří k největším velmocem zpracovatelského průmyslu, která se usilovně snaží šplhat po žebříčku přidané hodnoty a počíná si při tom efektivněji než Česká republika.

Vrátíme-li se k Číně, ta už také dávno není v pozici země, která milostivě žádá o příliv zahraničních investic. Pokud se podíváme na statistiku, tak HDP na obyvatele v říši středu se blíží 12 000 amerických dolarů na obyvatele, zatímco v porovnatelně lidnaté Indii je to jen něco přes 2 000 dolarů.

Čína je stále atraktivnější jako bohatnoucí trh, což odpovídá i jinému typu investic. Budou to nutně stále méně ty, které stojí na levné práci – pro ty tu jsou země jako Laos či Bangladéš. Koneckonců čínská strategie vyjádřená v heslu „Made in China 2025“dobře ukazuje, jak má země svou růstovou a modernizační cestu promyšlenou.

Platí ovšem, že žádná hospodářská strategie se nemůže odehrávat ve vzduchoprázdnu. Již před vypuknutím pandemie tlačil americký prezident Donald Trump na návrat řady výrob usídlených v Číně – eventuálně jinde v této nejvíce industrializované oblasti – zpět do USA. Tomuto jevu, návratu výrob do mateřských zemí, říkáme reshoring.

Může být povzbuzen politickou „motivací“, ale zásadní roli hrají technologie. Pokud je možná automatizace a levná pracovní síla přestává být dominantní výhodou, pak se reshoring může stát jednou z možností.

Od globalismu k regionalismu

Je patrné, že pandemie (a hned po ní následující válka na Ukrajině) vedly k přehodnocování globalizačních strategií ve větší míře, než tomu bylo po Velké recesi po roce 2007. Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) vyprofilovala několik trendů, které se budou prolínat následujícími roky. Reflektují kombinaci problémů s dlouhými komplexními řetězci, masivní zdražení kontejnerové přepravy i nové technologie, které umožňují větší lokální ukotvení výroby. Typickým případem je aditivní produkce – tedy výroba pomocí 3D tisku.

Zkracování výrobních řetězců neboli posílení spíše regionálního než globálního propojení je také jedním z trendů, které UNCTAD předjímá. V této souvislosti stojí za to připomenout, že začátkem tohoto roku vstoupila v platnost největší obchodní dohoda světa RCEP (Regional Comprehensive Economic Partnership), která zahrnuje země, jež mají jinak poněkud problémovější vztahy – od Číny přes Austrálii po Vietnam či Japonsko.

Ta byla iniciována zeměmi jihovýchodní Asie (ASEAN), kam patří i výše zmiňovaná Indonésie. Tyto státy jsou úzce propojeny s Čínou a jejími řetězci, takže tvoří velmi významný příklad regionalizace.

O pozici země ve světové ekonomice hodně řekne to, zda je zemí přijímající investice, nebo i aktivně investorskou. Čínské iniciativy spojené s tzv. politikou „Jednoho pásma, jedné stezky“ukazují, že pozice Číny jako země aktivně investorské posiluje. Nedávno jsme zaznamenali jednání mezi Čínou a Argentinou, přičemž tato latinskoamerická země, největší světový producent sóji, se právě stala součástí „Jednoho pásma, jedné stezky“.

Hodí se pohled na statistiku, opět se nabízí UNCTAD a jeho World Investment Report. Nejčerstvější čísla máme z roku 2020. I s vědomím, že se jednalo o pandemický rok, je patrné, že pro příliv přímých zahraničních investic byly nejatraktivnější hostitelskou zemí USA následované Čínou, Hongkongem, Singapurem a Indií.

Vzestup, jenž budí závist

Co se investování v zahraničí týká (ať již v podobě tzv. investic na zelené louce, či fúzí a akvizic), Čína se opět nachází na prvních místech a soutěží s dlouhodobě aktivními investory Japonskem, USA či Německem.

Čína se za posledních čtyřicet let změnila nebývale. Ze země, která řešila doslova existenční problémy, se stala největší světovou ekonomikou (v paritě kupní síly), technologicky vyspělou, která je schopna investovat po celém světě.

Tento vzestup vzbuzuje u řady zemí znepokojení (možná je to i závist?). Řešením ovšem není pokus ji „zastavit“, ale spíše se zamyslet nad vlastními, méně úspěšnými růstovými modely a strategiemi. Pokud nám dnes vadí, že Čína je zodpovědná za třetinu světového výstupu zpracovatelského průmyslu, měli bychom se spíše kriticky podívat na mocenské vztahy mezi západními národními státy a nadnárodními korporacemi.

Řešením není Čínu ‚zastavit‘, ale spíše se zamyslet nad vlastními, méně úspěšnými modely.