V klubu výjimečných
Napodobil svého učitele. Jakub Vadlejch překonal 90 metrů.
Když o víkendu přiletěl domů z katarského Dauhá, přivítala ho manželka Lucia s měsíční dcerou Emmou. Ta na sobě měla dětské bodýčko s nápisem: 90 m, Dad is my hero – v překladu: Tatínek je můj hrdina. Jak by nebyl, když se v pátek stal teprve 22. člověkem, který dokázal oštěp hodit za hranici 90 metrů.
„Bylo to krásné přivítání, jsem za to moc rád. Ale zároveň jsem nohama na zemi, protože se jede dál. Teď budu bojovat o to, abych se na těch dalekých metrech ustálil. Chci se znovu za 90 metrů podívat,“říká Jakub Vadlejch.
Magickou noc prožil v pátek třináctého na stadionu Suhaim bin Hamada. Celý závod se o vítězství v Diamantové lize přetahoval s Andersonem Petersem, na kterého sice nestačil, ale radost mu to neubralo. „Do konce života totiž budu vzpomínat na to, že 13. května v Kataru jsem poprvé hodil 90 metrů. Jasně, chtěl jsem vyhrát, ale i on měl životní závod,“líčil.
Jestli tušil, že tohle je ten den? Trochu ano. Už ve čtvrté sérii se totiž k magické hranici přiblížil na třináct centimetrů. A v té páté ji opravdu překonal, o úctyhodných 88 centimetrů. „Cítil jsem, že by to mohlo vyjít, že ten hod poletí ještě o trochu víc dopředu. Byl lépe trefený. Pak už jsem jen čekal, co se objeví na tabuli, a ve chvíli, kdy tam byla devítka, to ze mě spadlo,“líčil.
Vstoupil tak do klubu výjimečných, ve kterém je teprve dvaadvacátým členem. Jen patnáct oštěpařů v historii přitom hodilo dál než on.
„Víte, spousta lidí řekne: Konečně! Ale za devadesát metrů chce hodit každý oštěpař. Ona to ale není vzdálenost, kterou může hodit každý. Je to nejzazší milník a znamená to pro mě hrozně moc, protože to dokázalo jen pár jedinců. Jsem rád, že jsem si potvrdil, že na to mám,“usmívá se.
Uzavřel kruh
Pátým pokusem v Dauhá tak vlastně uzavřel kruh. Napodobil totiž svého mistra Jana Železného. Svého kouče, trojnásobného olympijského vítěze, světového rekordmana a do pátku taky jediného Čecha, který devadesátimetrovou hranici překonal.
Ten se za ni dostal nesčetněkrát, naposledy pak na světovém šampionátu v Edmontonu v roce 2001.
„Koukal jsem teď na to. Bylo to v době, kdy jsem s atletikou začínal a on byl pro mě hero, idol, který jsem vždycky chtěl napodobit,“vzpomínal Vadlejch.
Tehdy netušil, že se postupnými cestičkami dostane až k Železnému. Že pod ním bude trénovat. A že bude jeho názory na oštěp vstřebávat jako houba.
Vadlejch využil i spolupráce s Barborou Špotákovou a v kariéře tak vlastně měl k dispozici dva největší znalce v oboru, jaké si vůbec mohl přát.
„A moc si toho cením a vážím, protože vím, že mi to opravdu pomohlo. Oba mi dali pocit, že můžu dosáhnout všeho, protože toho sami v atletice dosáhli. Proto se snažím v trénincích i v technice co nejvíc přiblížit právě jim, napodobit je,“říká.
Sám Železný v minulosti několikrát zopakoval, že Vadlejch má na to házet za 90 metrů. Jen tu hranici musí poprvé překonat. „Jeho hlava zjistí, že to jde, že na to má. A opadnou pochyby.“
„Říká se to. Mozek má totiž tendenci zapamatovávat si pohyb. A v momentě, kdy uděláte extrémní pohyb, kterým to opravdu letí daleko, ten pocit se ve vás někde zachytí a je lehčí ho napodobit. Není pochopitelně jisté, že teď budu házet za 90 metrů pořád, ale pro hlavu je skvělé vědět, že to v sobě mám,“věří sám Vadlejch.
Tohle je dokonalost
Vůbec teď prožívá nejlepší období svého života. V pátek hodil poprvé za 90 metrů, před měsícem se mu narodila dcera Emma a loni v létě získal na olympiádě v Tokiu stříbro.
Lépe už snad být ani nemůže. „Jestli existuje nějaká dokonalost, je to tahle. Mám stoprocentní podporu od své ženy, která taky dělala atletiku, takže ví, kolik to zabírá času. Byl jsem u porodu, moc jsem si to užil. Taky mám skvělého fyzioterapeuta, mentální koučku a tělo po letech drží. Všechno je, jak má být,“těší ho.
Je to pro něj tuze vítaná změna. Vždyť v posledních letech často bojoval s klasickými oštěpařskými zraněními.
Jednou to byly problémy s ramenem, jindy zase natržené tříslo. Třeba loni před olympiádou v Tokiu měl tři vážnější zranění, ale všechna stihl včas vykurýrovat.
„Všechno tak nějak zapadlo do mozaiky a letos mi tělo v přípravě dovolilo jet na plný pecky, což už se mi dlouho nepoštěstilo,“vyprávěl.
I proto ten skvělý start do sezony. Teď už má Vadlejch vlastně splněno vše, o čem jako malý kluk snil. V roce 2007 se dostal na světový šampionát dorostenců v Ostravě. Novináři se ho ptali, jaké má dlouhodobé cíle. Jeho odpověď? Medaile z olympiády a hod za 90 metrů.
„Tehdy jsem začínal s oštěpem, objevil jsem se v nějaké rubrice talentů. Že jsem obou věcí dosáhl, za to jsem moc rád. Ale šel jsem si za nimi vážně tvrdě. V koutku duše si myslím, že jsem si to zasloužil,“říká.
Neznamená to však, že by se s kariérou loučil. Je mu jednatřicet let, což je pro oštěpaře ideální věk. I proto má další sny, jimž věří, že se mohou stát realitou. Chce házet ještě dál, chce těch patnáct chlapů, kteří oštěp poslali centimetry i metry dál než on, pořád nahánět. Chce v sobě hledat svůj limit. „A když budu cítit, že jsem ho dosáhl, v klidu skončím. Ten pocit ale pořád nemám, takže mě to žene dál,“říká.
Mimochodem, z mistrovství světa i z olympiády má Vadlejch doma stříbro. Zato velké zlato mu ve sbírce chybí.
Pozlatit kariéru a pak skončit. I to může být cíl.