Až historie docení kariéru Hejnové

Zuzana Hejnová končí v 35 letech kariéru. Nikoliv na vrcholu. Ani velkým závodem. Ani jakýmkoliv závodem, jak si ještě nedávno přála. Odchází poté, co její vůle dva roky prohrávala s už příliš opotřebovaným tělem.

Odchází však s vidinou brzkého mateřství. A i takový konec (a přestup jinam) je přece nádherný.

Zřejmě až historie docení, jak mimořádné její výkony byly. Jen si to uvědomme. Běžkyně z Česka se v letech 2013 a 2015 stala dvakrát po sobě mistryní světa na sprinterské trati 400 metrů překážek, navzdory faktu, že sprinty vždy bývaly doménou především Afroameričanů. Pouze nemnoho atletek bílé pleti na světě dokázalo totéž, co ona.

Vždy platila za tréninkového dříče. Jenže než usedla na trůn, musela nejprve vybojovat tuhou a klíčovou bitvu sama v sobě, ve svém nitru.

Vzpomínám, jak byla předobrazem naprostého zoufalství za cílem mistrovství Evropy 2012 v Helsinkách, když na posledních metrech neudržela medailovou pozici a potřetí v řadě tak neustála na vrcholné akci pozici kandidátky stupňů vítězů. Tehdy seděla dlouhé minuty zoufale na asfaltu, z oči jí tekl vodopád slz a říkala: „Nevím, co dál.“

Pomohl jí psycholog i touha porazit vlastní démony. Na hrách v Londýně 2012 slavila olympijský bronz, v očích měla nesmírnou radost – a zároveň obrovskou úlevu.

Po štacích u trenérek Jandové a Blažkové zamířila k Daliboru Kupkovi, trénovala s mužskou skupinou a načala zlatou éru.

Jistě, místy až enormní dril byl „zaplacen“nejen medailemi, ale zároveň také stále častějšími zraněními. Léčila zlomenou nohu, patu, achilovky. Ovšem i to bývá daň za trénink na hraně vedoucí k nejcennějším titulům.

Dvakrát se po promaroděné sezoně vrátila zpět do světové špičky. Od Kupky odešla ke kouči Balzerovi a pak k první trenérce Jandové. Pečovala o své tělo při rehabilitaci jako málokdo, třetí comeback se jí však už nepovedl. Ale jak sama řekla: „Ničeho nelituji.“

Není důvod.

Zuzana Hejnová si zaslouží odchod s fanfárami.