Jak Češi mlčí, je problém
Fin Petri Kettunen úspěšně vedl české florbalisty. Teď radil Jalonenovi, jak na hokejisty.
Fin na střídačce českého národního týmu. Z toho se pomalu stává běžná věc. Před pár měsíci převzal hokejisty zkušený Kari Jalonen a teď s nimi zápolí na mistrovství světa ve Finsku o první medaili po deseti letech.
Před ním podobnou misi podstoupil Petri Kettunen s florbalisty. Takřka pět let strávil u české reprezentace, až ji na konci loňského roku dovedl k bronzu. K historicky čtvrtému cennému kovu a prvnímu po sedmi letech.
Dokáže se proto do Jalonenovy kůže vžít. Co asi prožívá. Jak se učí vyjít v novém prostředí. Jak složité je pochopit odlišnou mentalitu. Navíc se znají.
„S Karim jsem mluvil pár týdnů před mistrovstvím světa. Probírali jsme mnoho věcí. Ptal se, co mají Češi a Finové společného a v čem jsou naopak odlišní,“vypráví Kettunen v rozhovoru pro MF DNES.
Co jste Jalonenovi poradil?
Působil ve Lvu Praha v KHL, takže o české mentalitě už něco věděl, ale za nejdůležitější jsem považoval, aby vybudoval vztah mezi reprezentací a kluby. Aby spolupráce byla plynulejší. Protože když budou hokejisté odvádět lepší každodenní práci, do národního týmu přijde větší kvalita. O tom jsme mluvili velice důkladně.
Porovnávali jste české a finské hráče?
Jistě, protože Finové jsou v přístupu k práci soběstačnější. Stačí jim dát základní principy a situaci dokážou zanalyzovat. Češi to tak skvěle neumí.
Můžete to přiblížit?
Trenér se musí ujistit u více věcí, že je Češi dělají správně. Ale teď přichází nová generace, která je připravená převzít zodpovědnost sama za sebe. Tak jsem to cítil ve florbale, a co jsem mluvil s Karim, v hokeji to je hodně podobné.
Znamená to, že starší hráči potřebují více vést?
Jde o to, jak se starají o fyzičku, o dovednosti ve svém sportu, jak se připravují takticky, jak trénují s míčkem nebo pukem. Mladší generace má větší kapacitu to dělat sama od sebe lépe.
Znáte důvod?
Může to mít spoustu vysvětlení. Nevím, jestli to je ten správný důvod, ale v Česku se mění kultura. Uběhlo přes třicet let od pádu komunismu. Češi se přibližují Západu. Že by tohle?
Co dalšího jste s Jalonenem probírali?
Jaká je role trenéra při trénincích. Jak moc za ně má být zodpovědný. Jak tvrdě musí k hráčům přistupovat.
A má projevovat emoce?
Několikrát jsem od Čechů slyšel, že jsem během zápasů chladný, jenže to není pravda. Vždycky něco cítím, ale pokud bych se začal příliš projevovat, přestanu být tím, kdo tým vede nejlépe, jak umí. Nedokážu pak správně analyzovat, co se děje na hřišti, a nikomu nepomůžu. Naopak jsem šťastný a ohromně hrdý na české hráče, že emoce tolik projevují.
Skutečně?
Je to jejich velký benefit a za pět let u českého národního týmu jsem to zmínil mnohokrát. Pokud najdou tu správnou emoci, budou úspěšní. To jsme viděli na posledním šampionátu, kde jsme získali bronz. Ty správné emoce vystřelily vysoko. Pozitivním směrem. A my hráli opravdu dobrý florbal. Měli jsme strašně blízko k finále, mohlo se stát cokoliv.
A po zápase?
Když jsme dosáhli na bronz, každý viděl, že i mě emoce pohltily. I slzy se objevily! Jen se to nesmí stát během zápasu.
Mluvil jste o správných emocích. Které to jsou?
Když se podíváte na Finy na střídačce, sedí tiše, moc nemluví a spíš se soustředí na další střídání. Ale Češi? Jakmile je střídačka tichá a neprojevuje emoce, máte problém! Češi musí debatovat, musíte vidět, že jsou správně naladěni. Ve Finsku není normální, aby vám hráči na střídačce stáli. Jakmile stojí Češi, jsou ve hře. To jsem se musel naučit.
Bylo složité to pochopit?
Ani ne, jen si to vyžádalo čas. Nejdřív jsem měl nutkání je uklidňovat, až později jsem pochopil, že to je pro ně správná cesta. A nechal jsem je. Ať diskutují!
Jak dlouho se s Jalonenem znáte?
Trénoval finský hokejový nároďák v době, kdy já vedl finský florbal. Ve Finsku funguje program, kdy se trenéři reprezentací několikrát do roka scházejí a vyměňují si poznatky. Od té doby jsme s Karim přátelé. Mluvili jsme spolu i v době, kdy vedl švýcarský Bern.
Jaký podle vás je?
(smích) Typický „hockey guy“. Má skvělý charakter, jeho styl koučování opravdu respektuju. Kdekoliv trénoval, byl úspěšný. Tvrdě dře, razí jednoduchý, ale unikátní systém.
Neděsil se trochu práce v Česku?
Rozhodně ne. Žádný strach nebo znepokojení. Naopak byl motivovaný a natěšený, že má velkou příležitost. Ví, že Češi jsou hokejový národ s dlouhou a úspěšnou sportovní historií. Kari chce být její součástí, přispět vlastními prvky. Věřím, že díky němu se úspěch dostaví.
Co pro Fina znamená, že může vést českou reprezentaci?
Pro mě to byla velká šance. Něco se i naučit v novém prostředí. Bylo to v mnoha ohledech inspirativní.
Jak jste Čechy za ty roky poznal?
Jste přátelští, milí a otevření. Pracuje se s vámi příjemně. Některé věci vidíme odlišně, ale jakmile s někým vycházíte, máte s ním opravdu otevřený vztah.
Vzpomínáte na vaše působení často?
V době covidu to bylo docela složité, ale mám ve sbírce vystavenou bronzovou medaili. Kdykoliv ji vidím, vrátí se pěkné vzpomínky. To se vždycky musím usmát. Nebyli jsme daleko od zlata.
Díky čemu jste ten bronz urvali?
Nejdůležitější byla motivace hráčů a semknutý kolektiv. Každý se chtěl pro úspěch obětovat. Všem ukázat, že dokážou porazit kohokoliv, že můžou být šampioni. Nepřijeli si pro bronz, přijeli pro zlato.
Je to klíčový přístup?
Rozhodně. Pokud máte ve florbale čtyři nejlepší země a Češi mezi ně patří, proč by nemohli pomýšlet na nejvyšší cíle? Můžete se radovat ze stříbra i bronzu, ale nastavíte se na zlato. Kari to cítí stejně, v hokeji patříte mezi šest nejlepších. Jasně, třeba musíte dřít víc než ostatní, ale můžete to dokázat. Kari k tomu přistupuje stejně. To je naprosto správně.