Bondové s povolením zabíjet

Jsou příběhy, jejichž síla nikdy nebude zapomenuta. A v případě menších národů to platí dvojnásob. Zrovna v těchto dnech si musíme jeden takový připomenout a opět se nad ním zamyslet. Navíc ani v Hollywoodu by jej snad nenapsali lépe.

Včera uplynulo osmdesát let od atentátu na Reinharda Heydricha. Události, která se odehrála 27. května 1942 krátce po půl jedenácté dopoledne v dodnes Čechům, ale i světové veřejnosti známé zatáčce v pražských Kobylisích, kde se nyní protínají ulice Zenklova (tehdy Kirchmayerova) a V Holešovičkách.

Anthropoid neboli Lidoop byl krycí název operace, která toho dne vrcholila útokem na zastupujícího říšského protektora a stala se dějepisným učivem, předlohou filmů a námětem knih. Zásadně totiž ukázala odhodlání Čechů a Slováků vzepřít se nacistické okupaci. Dopady celé operace byly dalekosáhlé a krvavé. Ta přitom nebyla závislá pouze na dvou hrdinech: k úspěchu potřebovala, navzdory pečlivému plánování, i potřebnou dávku štěstí a odhodlání celé řady vlastenců.

Plány a improvizace

V době války je plánování čehokoliv mnohdy pouhou teorií, realita bývá často úplně jiná a mnohem surovější, než bychom si představovali. Na podzim roku 1941 již druhá světová válka vstoupila na evropské půdě do další fáze. Z někdejších efektivních spojenců, Hitlerova Německa a Stalinova Sovětského svazu, se stali osudoví protivníci. V návaznosti na tyto souvislosti československý exil v čele s Edvardem Benešem jednal s hlavními zeměmi protihitlerovské koalice o oduznání mnichovského diktátu, který válce předcházel. Vše bylo tudíž podřízeno poválečné obnově Československa.

Do mozaiky příběhu musí být doplněno i 27. září 1941, kdy do Prahy nastoupil coby zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a obratem započal s represemi a popravami českých odbojářů. V Londýně postupně pod taktovkou šéfa československých zpravodajců plk. Františka Moravce dozrál plán na jeho likvidaci.

Při podrobnějším náhledu do dobových reálií je pozoruhodné, s jakými okolnostmi se museli účastníci celé operace potýkat a že mnohé neproběhlo zdaleka podle plánu. Původní dvojicí, vycvičenou ve Skotsku a určenou k úkolu v podstatě sebevražednému, byli slovenský rotmistr Jozef Gabčík a český rotný Karel Svoboda. Druhý jmenovaný si však při cvičném seskoku poranil nohu, a proto se mohl do naší moderní historie zapsat jiný rotmistr, Jan Kubiš. Vše se připravovalo v maximálním utajení a o pravém cíli akce věděly v Londýně jen čtyři osoby. Samotný výsadek, resp. i ty další, Silver A a Silver B, byly kvůli počasí a ztrátě rádiového spojení opakovaně odkládány.

Vyskočil se Strnadem

Všechny tři se dočkaly až 29. prosince 1941. Po druhé hodině ranní se snesli s padáky k zemi pánové Zdeněk Vyskočil a Otto Strnad. Právě tak se podle falešných legitimací začali v protektorátu jmenovat Gabčík s Kubišem. Museli však ihned řešit zásadní rébus, neocitli se totiž dle plánů u Ejpovic na Plzeňsku, nýbrž poblíž Nehvizd nedaleko Prahy. Ne zrovna jednoduše se museli dostat k domluveným spolupracovníkům domácího odboje.

Ti jim začali pomáhat, i když posléze nebyli zrovna příznivci Heydrichovy likvidace, když se o cíli celé mise dozvěděli. Báli se následků pro obyvatelstvo protektorátu. Přípravy atentátu byly kombinací dřívějších plánů, ale i dobrodružné improvizace. Hledalo se pochopitelně vhodné místo a způsob, jak zastupujícího říšského protektora zlikvidovat.

Ani samotný atentát, ač je dnes všeobecně známou událostí, neproběhl zdaleka podle plánu. Opožděný Heydrichův příjezd z Panenských Břežan do Prahy, kam se mimochodem přestěhoval až po Velikonocích roku 1942, otevřeným mercedesem pouze s řidičem Johannesem Kleinem doplnili nepředvídatelně kolemjdoucí i tramvaje. Poté fatálně selhal Gabčíkův samopal Sten Gun. Situaci zachránil Kubiš vržením bomby, která Heydricha alespoň zranila. Ze sedadla vozu vstávající Heydrich, snažící se střelbou z pistole zasáhnout atentátníky, či šofér, který za nimi běžel, místo aby zajistil přednostně bezpečnost raněného šéfa a z místa obratem odjel. To všechno byla selhání, která jsou dodnes ukázkovým příkladem toho, co by se v dané situaci dělat nemělo.

Nicméně zastupující protektor útok přežil a raněného jej převezli do nemocnice Na Bulovce. Zdálo se, že Lidoop skončil neúspěchem. Avšak poté zaúřadovaly možná pověstné boží mlýny a Heydrich na otravu krve dne 4. června 1942 zemřel. Kubiš s Gabčíkem se mezitím s dalšími pěti parašutisty, Opálkou, Valčíkem, Bublíkem, Hrubým a Švarcem ukryli v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje.

Aby byl celý příběh úplný, našel se i Jidáš v podobě Karla Čurdy, který úkryt vyzradil. Poté doslova do posledního náboje svedlo sedm hrdinů nerovný boj o svůj život a poslední náboj si schovali pro sebe.

Následný revanš okupantů v Lidicích, Ležákách a v osudech mnohých tehdejších obyvatel protektorátu byl také krutý a zdrcující.

Zfalšované Lidice?

S ohledem na osmdesátiletý odstup bychom měli dbát i nadále na to, aby okolnosti a příčiny atentátu na Heydricha nebyly pro další generace zapomenuty. Speciálně bychom měli uchovat v paměti hrdinství a oběti civilních obyvatel, protože bez nich by Gabčík s Kubišem nemohli uspět. Právě řadoví Češi dali pro svou vlast a svobodu všanc to nejcennější – svůj život. Jejich motivace byla obrovská, chtěli obnovu předmnichovské republiky. Výčet jmen a způsobů jejich mučení či poprav je i pro současníky krutým mementem nacistické okupace. Svými postoji a zmařenými životy rozhodně vyvracejí občasná laciná klišé o tom, že Češi byli za protektorátu pasivní. Nejen vojáci v uniformách a se speciálním výcvikem, ale také odhodlaní civilisté jsou totiž v každé válce pro okupanty obrovským nebezpečím.

Na mysl se dere i další, poměrně aktuální souvislost: jak by asi o této události informovala dnešní média a sociální sítě, kdybychom vše přenesli do našich časů? Dobové mediální možnosti byly totiž skromné. Atentát a věci s ním spojené by se dnes zajisté staly eldorádem rozmanitých konspirací a dezinformací.

Určitě by se vyrojily spekulace, že atentát mohli nechat spáchat Heydrichovi nacističtí rivalové, kteří se jej báli a vše maskovali falešnými, z Anglie údajně vysazenými agenty-parašutisty. Lidice by se možná dočkaly ještě horších výkladů. Byly by třeba dobrovolníky sehranou akcí nebo po válce uměle nafouknutou bublinou ze strany Československa, aby bylo možné vysídlit československé Němce.

Zkrátka informace jsou velmi výbušnou zbraní v každé válce a při hledání viníků obzvlášť. Ani proto by nemělo nikdy zapadnout, kdo koho vlastně přepadl, okupoval a s jakými úmysly. Oba českoslovenští Jamesové Bondové, Jozef Gabčík a Jan Kubiš, s povolením či spíše rozkazem zabíjet už navždy a navzdory všemu zůstanou hrdiny. Važme si však se stejnou úctou i jejich tehdejších aktivních spolupracovníků a následných obětí. Ti se totiž stali hrdiny tak trochu neplánovaně a bez speciálního výcviku ve Skotsku. A to se cení dvojnásob!