Případ Eichmann a dnešek
Uběhlo šedesát let od popravy Adolfa Eichmanna, architekta tzv. konečného řešení židovské otázky. Z dnešního pohledu ono výročí otevírá problém, jak smysluplné je další stíhání válečných zločinců i jak reálné bude potrestat zločiny putinovského Ruska.
zvýšit počet usmrcených Židů a zároveň ušetřit Říši finance, jež nezbytně potřebovala na obrovské válečné výdaje. Nápad se osvědčil a Eichmann byl pověřen realizací plánu na konečné řešení židovské otázky. Už nebyl loutkou, disponoval zásadními pravomocemi a svůj úkol pojímal nanejvýš zodpovědně.
Na mušce lovce nacistů
A střih: v roce 1945 se jako řadový voják vzdal americké hlídce, z tábora uprchl a s pasem na jméno Ricardo Klement později odcestoval do Argentiny, kde se usadil v Buenos Aires.
V roce 1954 se však začal jeho případem zabývat lovec nacistů Simon Wiesenthal a získané informace následně předal Izraelcům. Začalo dlouhodobé pátrání a sledování, které prováděla izraelská tajná služba Mosad. Po šesti letech se podařilo nezvratně prokázat Eichmannovu skutečnou identitu. V době, kdy Izrael existenci Mosadu oficiálně popíral, rozehráli jeho agenti neobyčejně riskantní partii se zápletkou, za kterou by se nemusel stydět ani ten nejvynalézavější hollywoodský scenárista.
Akce, při níž se izraelské komando zmocnilo Klementa/Eichmanna, začala 11. května 1960 v Garibaldiho ulici v Buenos Aires. Krátce poté, co vystoupil z autobusu, byl jedním z agentů Mosadu stržen na zem, následně vtažen do auta a odvezen do připraveného konspiračního domu. Téměř se nebránil a po krátkém výslechu přiznal svou pravou totožnost.
Složitější než samotný Eichmannův únos se ale ukázala přeprava z Argentiny do Izraele. Schválen byl plán přepravit válečného zločince pomocí leteckého speciálu, který přiveze do Argentiny delegaci na oslavy vyhlášení argentinské nezávislosti. Letadlo pilotovala předem vybraná posádka, nic netušící cestující tvořila oficiální izraelská delegace.
Součástí plánu na převoz Eichmanna do letadla byl fingovaný úraz jednoho ze spolupracovníků agentů Mosadu (s údajným otřesem mozku), aby se personál letiště nepodivoval, proč je Eichmann, převlečený do letecké uniformy, přepravován ve stavu snížené rozlišovací schopnosti.
Vše se zdařilo, let proběhl klidně a letadlo 22. května bezpečně přistálo v Tel Avivu. Poté, co o den později Izraelci oficiálně oznámili, že Eichmann je v jejich rukou, podala Argentina ostrý diplomatický protest u OSN proti narušení své územní integrity. Izrael se za tento čin oficiálně omluvil, ale Eichmanna vrátit odmítl. Po několikatýdenní roztržce mezi oběma státy došlo k opětovnému znormalizování vztahů.
Soud s Eichmannem začal za velkého zájmu médií v dubnu 1961 a skončil o 13 měsíců později verdiktem trestu smrti oběšením. Centrum Simona Wiesenthala, které kvůli nedostatku financí bojovalo do té doby o holé přežití, najednou zaplavily štědré dary z celého světa. Zločiny druhé světové války se po zásluze vrátily do popředí veřejného zájmu a zatýkání nacistů utěšeně pokračovalo.
Boží mlýny melou
Za jakousi symbolickou tečku tohoto snažení je často považován rok 1987 a proces s obávaným členem francouzského gestapa Klausem Barbiem. Všechny další „velké ryby“už spravedlnosti unikly. Ty malé a stále menší se loví dodnes, ale čas je neúprosný, éra stíhání zločinců druhé světové války definitivně končí.
Události, které se nyní odehrávají na Ukrajině, nás ale nutí k zamyšlení a paralelám: kdy a zda vůbec budou potrestána zvěrstva páchaná putinovským Ruskem? Ve 21. století bychom se neměli nechat ukolébat bohorovnou tezí, že válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky. Nikoliv, válka zůstává válkou, byť by byla vedena z jakéhokoliv důvodu. A skuteční váleční zločinci se obvykle rekrutují z řad těch, kteří stojí v pozadí a tahají za nitky.
Jak ukázala válka v Jugoslávii, i tyto lidi lze nakonec pohnat ke spravedlnosti – a netřeba „divoké špionážní partyzánštiny“jako v případě Adolfa Eichmanna. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, jenž byl ustaven rezolucí Rady bezpečnosti OSN v roce 1993, je do budoucna nesporně následováníhodným počinem a vhodnou platformou k řešení válečných zločinů během ruské invaze na Ukrajinu.
Čas je neúprosný, éra stíhání zločinců druhé světové války definitivně končí.