Kapitánovo galapředstavení
Nejen díky fůře bodů Roman Červenka napodobil legendy.
Málokdy se hokejista Roman Červenka odváže k tak vášnivé gólové oslavě. Rozzářený obličej, hurónský řev, máchání zaťatou pěstí, ostrý sprint směrem ke střídačce.
Jindy takřka ve všech situacích zůstává klidný a vyrovnaný. I po krásných trefách jásá spíš umírněně, skoro jako Sověti v éře své nadvlády. Jeho paní Veronika tvrdí, že neexistuje, aby se doma nějak chlubil.
V neděli odpoledne v Nokia Areně v Tampere ovšem vypustil veškeré nadšení, které v něm vybuchlo.
Hned po buly vypálil dokonalou ránu nad levý beton amerického brankáře Swaymana a postrčil „nároďák“do vedení, jež už si nenechal vzít.
Šestatřicetiletý forvard zásadně přispěl ke strhujícímu obratu a vítězství 8:4. Věděl, že se ve svém věku už nemusí dočkat mnoha podobných šancí. Krásně ho hřálo u srdce pomyšlení, že Česko rozčíslo dobu temna a po deseti letech dosáhlo na světovou medaili.
„V kabině jsme si opakovali, že se o placku nehraje každý rok. Když máš tu příležitost, nesmíš ji pustit. Před třetí třetinou jsme si říkali, že zbývá posledních dvacet minut v sezoně.
David Pastrňák 5+12
Dali jsme do nich všechno,“líčil s lesklýma očima reportérům.
Jak pravila jeho manželka, neholedbá se, nefrajeří. Leč čísla dokazují, že ve Finsku odmakal úžasný turnaj. Triumfoval v bodování s bilancí 5+12. Navázal na Martina Procházku a Vladimíra Vůjtka, kteří se shodným součtem 7+7 v květnu 1997 jako dosud poslední Češi ovládli tabulku produktivity šampionátu.
Nejméně 17 čárek v základní statistice na jednom mistrovství před ním napočítali Vladimíru Martincovi na jaře 1976 v Katovicích (9+11) či
Václavu Nedomanskému v březnu 1970 ve Stockholmu (10+7). A kdysi dávno, v únoru 1947, nasázel po cestě za titulem rekordních 29 branek slovutný Vladimír Zábrodský.
Červenka se přiřadil k legendám. S hlavou nahoře rozdával mazané pasy, v důležitých chvílích skóroval. Notoval si s dvěma skvělými Davidy – Krejčím a Pastrňákem, ale taky s dalšími parťáky.
Na jeho finské galapředstavení se dlouho nezapomene. Osobní úspěchy jako obyčejně skromně shazoval: „Fajn, ale kvůli gólům a asistencím na nároďák nejezdím. Sám nic nevyhraju. Rád týmu pomůžu, ale ta nejkrásnější radost je z medaile.“
Jediný z mužstva vlastní tři skvosty. Mohl by se nazývat králem bronzovým (2011, 2022) a zlatým (2010). Jenže to není jeho styl. „Roman je pohodář a zároveň srdcař, týmový hráč. Pracuje pro mančaft, ať se mu zrovna v zakončení daří, nebo ne,“říká trenér Vladimír Růžička.
Červenku řídil ve Slavii, Chomutově i reprezentaci a kdysi mu vadilo, když fanoušci do spíš drobného útočníka s desítkou na dresu jízlivě tepali za zahozené tutovky.
„No jo, u nás každý ví všechno nejlíp. Jsem rád, že Červus všem chytrákům ukázal, jaký je borec.“
Růžička s potěšením sleduje, kterak Červenka dozrává. Líbily se mu už jeho výkony na olympiádě v Číně, kde Češi záhy ztroskotali.
„Zvládne hrát centra i křídlo. Umí se přizpůsobit. Udržuje si přehled. Cítí hráče. Ví, kde se kdo pohybuje, aniž by se díval. Vidí na ledě různé možnosti a umí je i provést.“
Před čtyřmi lety na šampionátu v Dánsku postrádal Červenka lehkost. Později přiznal, že ho svazovala odpovědnost, jež se pojí s rolí kapitána. Nedal gól, reprezentace se poroučela po čtvrtfinále. Od té doby dospěl, naučil se s „céčkem“žít. Koučové si chválí jeho zákulisní vliv na ostatní. Poradí, povzbudí, inspiruje vlastním příkladem...
A ještě jedna věc hvězdě švýcarského Rapperswilu prospěla.
„Dřív Romana brzdily zdravotní problémy,“líčí Veronika Červenka. „A tak si uvědomil, že o sebe musí dbát a víc odpočívat. Že nesmí přehánět trénink. On je totiž dříč. Má pořád velikou motivaci. Hokej ho baví. Žije pro něj.“A může žít dál. Ani jeho kariéra v národním týmu patrně nekončí. „Nic neuzavírám,“pravil vykřičeným hlasem s bronzovou odměnou pověšenou na krku.