Hokejisté po 10 letech vezou medaili z MS.
Úleva. Jásot. Ztracený hlas.
Maminka Davida Pastrňáka si rozverně zatancovala, když se v průběhu druhé třetiny objevila na obří kostce Nokia Areny. Jako by paní Marcela dodala elán synovi i jeho družině, která zrovna prohrávala 1:3 a vypadala bezradně. „Neměl jsem moc náladu na to koukat,“přiznával Pastrňák. Ale pak se usmál: „Ale jo, řekněme, že nás nakopla.“
Na vtípky byla včera v Tampere nakonec perfektní nálada.
Nejobletovanější český hokejista současnosti ve třetí třetině nasázel hattrick.
Národní tým po fenomenálním obratu porazil Američany 8:4.
Nejdelší čekání reprezentace na medaili v historii světových šampionátu končí. Trvalo deset let.
Češi dnes přiletí z Finska s bronzovými ozdobami na krku.
„Medaile je pěkně těžká,“usmíval se útočník Tomáš Hertl. „Doufám, že nás to bude motivovat do dalších let a budeme chtít získat ještě další.“
Jen pár metrů vedle Hertla postával kapitán Roman Červenka, který sípavým hlasem vysvětloval: „Na konci jsme řvali každých dvacet sekund. Emoce šly ven.“
Při rozpravě nejproduktivnější Čech na turnaji přiznal, že před závěrečným víkendem turnaje navštívil kostel. „Cítil jsem, že je to potřeba,“řekl. Kdo ví, zda víra v nadpozemské síly nezapůsobila a české fandy neovanula nostalgie hojnějších hokejových časů.
Ne, bronz nevykresluje aktuální rozložení sil v hokejové říši. Češi spíš využili příhodných okolností, například absence Rusů i schůdnější cesty do bojů o medaile.
„Hodně se mluvilo o tom, že na medaili strašně dlouho čekáme.
Chcete se soustředit na vlastní výkon, ale občas se vám to do hlavy dostalo,“přiznal Hertl.
„Tihle kluci mohou být idoly. Oslavující hokejisté mohou být inspirací pro další generace,“vykládal reprezentační trenér Kari Jalonen. „Cesta našeho týmu byla neuvěřitelná.“
Reprezentanti se ve Finsku potýkali s nevyrovnaností a při závěrečném víkendu i s historickým strašákem. Od roku 2011 prohráli čeští hokejisté všech sedm semifinálových duelů na velkých turnajích – šestkrát na šampionátu, jednou na olympiádě. I sobotní semifinálové školení 1:6 od Kanaďanů ukazovalo, že do absolutní špičky reprezentaci stále dost schází.
Zdálo se, že ani soubor s Pastrňákem, Hertlem či Hronkem nedokáže vymanit Čechy z historického medailového temna.
Poprvé za jedenáct let se ale tým dokázal ze semifinálového nezdaru i nejvyšší porážky na mistrovství světa od roku 1999 vzpamatovat.
Bylo až symbolické, že Češi dlouho ztráceli i proti Spojeným státům, kterým pro klání o bronz zbyl jen kvartet zdravých obránců.
„Věděli jsme, že máme síly na to, abychom to otočili,“vykládal Hertl. Z 1:3 převrátil s kolegy mač na 7:3. Po dvou dalších trefách nakonec v Nokia Areně svítil na tabuli výsledek 8:4, takovou kanonádu v důležité chvíli už dlouho Češi nepředvedli.
„Cítil jsem energii z celého týmu. Střídačku ovládla ve třetí třetině taková euforie, že si ji budu pamatovat do konce života,“říkal šestatřicetiletý centr David Krejčí.
Právě on vítězným gólem před deseti lety zařídil poslední českou medaili. Z tehdejšího spoluhráče Martina Erata se stal Jalonenův asistent, další člen bronzové party z roku 2012 Petr Nedvěd zase funguje u národního týmu jako generální manažer.
Kádr se proměnil a čerství medailisté vlastně ani moc netušili, co úspěch způsobí. „Vůbec nevím, co nás čeká. Ale vím, že jsem na to čekal celý život,“líčil obránce Michal Jordán. A Tomáš Hertl přikývl: „Medaili si každý užije. Pomůže to i národu v těžkých dobách.“