Inženýři jako pokusní králíci
Četli jste v mládí víc Hrabala, anebo Párala? Ten druhý, Vladimír Páral, velký literární zjev let šedesátých a autor triviální prózy let normalizačních i posametových, oslavil ve středu 10. srpna devadesáté narozeniny.
románu je setrvalá, nikdy nekončící vzpoura červených, tedy těch, kteří kromě velké chuti do života nic nemají, proti modrým, kteří si už stihli vydobýt své místo na slunci, ale chuť k životu je pomalu opouští. A čtenář pozoruje, jak se střídají generace modrých a červených, jak bývalí draví červení postupně modrají, ztrácejí svou životní sílu a uvolňují místo těm, kteří ji mají dost. Jako Jana Rybářová.
„Jana mi nedá pokoj. Jmenuje se Jana Rybářová a chodí znovu a znovu urgovat svou bytovou věc. Je jí devatenáct let – pohádkový věk. Můj otec s matkou jsou také šest let od sebe. Kolik je vlastně Zitě? Jana je neodbytná. Velice hezká. Její ňadra... jistě dělá nějaký sport.“
Kromě permanentní revoluce červených se v románu paraleně odvíjí několik příběhů a postavy tu mají své symbolické, biblické i literární předobrazy. Starý Teo žijící v domě č. p. 2000 je možná Bůh, Alex Serafin připomíná ďábla pokušitele, jeho prostopášná sestra Madda Máří Magdalénu, jejich společný bratr Julda i Theův syn Iša jsou věčně obětovanými mesiáši, doktorka Dáša Zíbrtová se zmítá mezi dobrem a zlem, respektive mezi dvěma bratry Serafiny jako Nastasja Filipovna mezi Myškinem a Rogožinem, žena ředitele Kotexu, „poslední císařovna“Zita, prožívá příběh Stendhalovy paní de Renal, které vkročí do cesty krásná mladá Matylda de la Mole Jana Rybářová. A hlavní hrdina Borek Trojan je postupně červeným dobyvatelem Juliánem
Sorrelem, později mužem, který kvůli milostnému vzplanutí i prospěchu přistoupí na první kompromisy, který nezabrání dvěma smrtím zapříčiněným vášní, aby se na konci příběhu sám stal obětí hladové červené Broni. Protože Páralovi milenci jsou často zároveň i vrazi...
Román, který nese podtitul „Magazín ukájení před rokem 2000“, trochu připomíná laboratorní protokol o chování pokusných zvířat, která předvídatelně reagují na stále stejné podněty. Evokuje nám život morčete, jež se tak dlouho nesmyslně honí ve svém kolečku, až padne únavou.
Postavy z černé série se ženou za milostnými zážitky, penězi a kariérou bez ohledu na své blízké či na jakékoli morální normy. A dostávají, co si zaslouží. Páral nebyl až do roku 1969 ke svým hrdinům ani společnosti, v níž žil, nijak laskavý, proto v té době napsal své nejlepší knihy včetně oceňovaných Milenců a vrahů.
Normalizační ředění
Soudruzi na počátku normalizace však nepotřebovali spisovatele, který tak zjevně přehlíží morální vývoj socialistického člověka, a proto vyslali k nadějnému prozaikovi důrazné varování. Dokonce ho přinutili ke spolupráci, jako mnoho dalších výrazných osobností. Páral neodešel do exilu, nestal se disidentem, jen své psaní trochu „přizpůsobil“a mohl dál vydávat knihy. Přišla problematická Profesionální žena a „bílá série“, která už společenské zlořády kritizovala mnohem sofistikovaněji, méně zobecňovala a více aplikovala stranou propagované heslo „Chyba je v lidech, nikoli v systému“. Nejznámější z této série je román Mladý muž a bílá velryba.
Později napsal Páral několik sci-fi románů, v nichž obratně pracuje s lidskými slabostmi a předsudky, ale vždy svým hrdinům nechává otevřenou únikovou cestu, která ty osvícené a rozumné z katastrofického scénáře vyvede. Ve Válce s mnohozvířetem musí hrdinové začít žít zdravě a potlačit své zlozvyky, v Romeovi & Julii 2300 vzdorují systému, který si dělá nárok na výběr partnerů, v Pokušení A-ZZ zase vydírání mimozemské civilizace, z něhož se nakonec vyklube jen testování lidských charakterů. Jsou to knihy mírně výchovné, ale poněkud zjednodušují žánr sci-fi, který může fungovat jako učebnice etiky, ale nikoli jako příručka zdravého životního stylu či zásad správného chování. Přesto si čtenáře našly, protože Páral svůj osobitý styl neztratil.
Na aktuálnosti naopak získala Země žen, která si bere na mušku radikální feministky a je opakem slavného Příběhu služebnice. V tomto „opačném Gileádu“slouží muži ženám a jsou represemi vedeni k poslušnosti a úctě k nim. Knihu by dnes možná ocenil Johnny Depp, George Clooney či jiná oběť kampaně Me Too.
Erotikou k dlouhověkosti
Přiznávám, že po revoluci jsem Vladimíra Párala přestala číst, jeho erotická série i angažovanost mě minula. I spisovatel však má právo budovat si image podle svého založení a žít tak, aby si užil a dožil se dlouhého věku. Páral tuto cestu zvolil. Má rád ženy, jógu, meditaci v Mariánských Lázních i život. A je to tak asi dobře.
Přejme Vladimíru Páralovi, aby se ve zdraví a duševní svěžesti dožil alespoň stovky. A kdyby se chtěl vrátit ke své černé sérii a napsat nějaký bilanční román, jeho staří čtenáři by se jistě nezlobili. Rozlučme se s ním závěrem jeho nejlepšího románu Milenci a vrazi, dnes už potřetí:
„Se sklenkou koňaku ve svých štíhlých prstech stál Borek Trojan u velikého okna svého domu u řeky a šklebil se do tmy... V matné záři ve smyčce konečné autobusové stanice se zjevila dívčí silueta. Broňa už jde. Absolutně přesná... jak sám čas. Jak spěchá... jak sám čas... Lehce shrbená, jako by se plížila, rychle postupuje šerem. Na chvíli se ztrácí... to postupuje tmou. A už vbíhá do světla mé lucerny. Já si tenkrát na poslední otevření téhle zahradní branky natáhl rukavice... než jsem vystřelil na Zitu de Renal. Můj kat přichází s jistým zpožděním. Ovšemže bez rukavic: s nahým mečem drápů bez pochvy.
Jdu vstříc .... Vrhá se na mě hned u dveří a uchvacuje mě. V týlu mi zní její tichý hrdelní smích. Vleče si mě bez jediného slova k lůžku, pokládá mě a natáčí, aby jí to dobře šlo... Její zuby mi lačně přejíždějí po tváři a vzadu se mi do šíje zatínají její červené drápy.“