Jedna Čína a naše národní tance

Česká delegace na vysoké úrovni vyjádřila naše nejužší přátelství zemi, kterou de iure neuznáváme. Je dobré sázet na Tchaj-wanu pouze na jednu kartu?

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová s delegací končí návštěvu Tchaj-wanu. Tchajwanská prezidentka Tsai Ing-wen (z vládní DPP – Demokratické pokrokové strany) se krátce zastaví ve Spojených státech. Její předchůdce, bývalý prezident Ma Jing-ťiou (z dnes opoziční strany Kuomintang), naproti tomu právě koná desetidenní cestu po pevninské Číně – vůbec první v takovém formátu od roku 1949.

Každá z těchto událostí skrývá jinou symboliku, přičemž dohromady poskytují příležitost se nad děním kolem Tchaj-wanu stručně zamyslet.

Pokud jde o předsedkyni české Sněmovny, nešlo naštěstí pouze o „virtue signalling“, tedy okázalé mávání ctností pro domácí publikum a novináře, ale i o viditelnou porci ekonomické diplomacie. Až potud je vše v pořádku – byznys s Tchaj-wanem, obchod, investice, to dělá dnes kdekdo a Tchaj-wan je ostatně také členem Světové obchodní organizace (WTO). I když ne jako „Republic of China“, jak sám sebe nazývá, ale jako „Chinese Taipei“.

Co v pořádku není, je tradiční švejkování některých českých politiků, vždy čas od času předstírajících, že Tchaj-wan je pro nás samostatný, suverénní stát (přičemž druhá strana předstírá, že tomu věří), ačkoliv všichni vědí, že Česká republika de iure Tchaj-wan neuznává, nemá s ním oficiální diplomatické styky a praktikuje politiku „jedné Číny“– ostatně stejně jako všechny členské země Evropské unie.

Kromě toho, že toto spiklenecké pomrkávání na Tchaj-wan budí dojem poněkud pokrytecké nepatřičnosti, je ale také neprozíravé. Vypadá totiž jako sázka pouze na jednu kartu – na aktuální politiku tchajwanské vládní strany DPP.

Dráždění čínského draka

Tato strana se příliš neostýchá si tu a tam, s různou intenzitou, pohrávat s myšlenkou vyhlášení tchajwanské nezávislosti. Jde sice především o psychologické šťouchance čínskému komunistickému režimu, to ale neznamená, že se za určité konstelace nemohou proměnit v sebenaplňující proroctví. Takové dráždění Číny nepochybně velmi vyhovuje Spojeným státům, které cca od druhé poloviny minulé dekády v rámci geopolitického soupeření vůči Číně značně přitvrdily. Proto se také prezidentka Tsai plánuje během své krátké návštěvy (jde vlastně o tranzit) setkat s novým předsedou americké Sněmovny reprezentantů, republikánem Kevinem McCarthym (jeho demokratická předchůdkyně Nancy Pelosiová, jak známo, Tchaj-wan navštívila).

Naproti tomu dnes opoziční Kuomintang, tradiční Čankajškova partaj, má mnohem rezervovanější přístup a s čínskou komunistickou mocí stále udržuje komunikační linky. Důkazem toho je nejen zmíněná čínská anabáze exprezidenta Ma (dnes stále vysokého činovníka Kuomintangu), ale i o pár dní dříve uskutečněná mise Tchajwanské hospodářské komory v Pekingu, která se opět přihlásila k takzvanému konsenzu z roku 1992.

Tento konsenzus, podle něhož obě strany uznávají princip jedné Číny (a každá si jej může vyložit po svém), je klíčovým principem vztahu Kuomintangu vůči pevninské Číně. Tato křehká dohoda totiž umožnila v posledních třiceti letech prolomit bariéry ve vzájemných vztazích, vedla k bezprecedentnímu oboustrannému zintenzivnění dopravních toků, investic, obchodu, ale i pohybu pracovních sil. A především výrazně snížila napětí – a tedy i riziko čínské invaze na ostrov.

Různé světové think-tanky řešily v posledních měsících otázku, za jakých podmínek by Čína na Tchaj-wanu vojensky intervenovala a jak by asi probíhal a dopadl následný ozbrojený střet mezi Čínou a USA.

Řada těchto studií konstatuje, že by šlo o ničivý konflikt globálního rozsahu s drtivým dopadem na obě ekonomiky, americkou i čínskou, a tedy následně i na ekonomiku celosvětovou, nemluvě o celkovém zhroucení geopolitické rovnováhy, bezpečnostních garancí i systému multilaterálních institucí.

A nepochybným startovním výstřelem k takové invazi by bylo tchajwanské oficiální vyhlášení nezávislosti – nebo série kroků, které by vzbudily dojem, že se takové vyhlášení neodvratně blíží. A zde vidíme na tchajwanské politické scéně dost podstatný rozdíl mezi DPP a Kuomintangem. DPP situaci „šponuje“v přesvědčení, že má zejména z USA dostatečně krytá záda, zatímco Kuomintang se snaží spíše o zachování statu quo a o deeskalaci, aniž by se komunistické Číně chtěl formálně podřídit.

Že zdaleka ne všem Tchajwancům konfrontační přístup vládnoucí strany DPP vyhovuje, o tom svědčí výsledky podzimních regionálních a lokálních voleb na Tchaj-wanu, které se prezidentka Tsai pokusila proměnit v protičínské referendum. Pohořela a její strana utrpěla s Kuomintangem takovou porážku, že Tsai dokonce rezignovala na nejvyšší stranickou funkci.

Další, tentokrát parlamentní a prezidentské volby na Tchaj-wanu se konají počátkem příštího roku. Pokud i v nich Kuomintang uspěje, tchajwanská politika vůči pevninské Číně se nepochybně pozmění. Není jen jasné, co by pak dělali ti čeští politici, včetně ústavních činitelů, kteří si při svých návštěvách a ve svých prohlášeních krátkozrace zúžili manévrovací prostor jednostrannou podporou aktuální tchajwanské moci.

Čeští ústavní činitelé si při návštěvách Tchaj-wanu krátkozrace zúžili manévrovací prostor.