Spisovatelé jako kaz ve vzorku
Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, ale všichni jsou srovnaní… Kniha v sousedství je jako nabitá puška. Spal ji! Bůh ví, kdo by se stal terčem sečtělého člověka? Já? Nestrpím to ani minutu.
Tak vysvětluje v Bradburyho románu 451° Fahrenheita šéf požárníků Beatty svému kolegovi Montagovi, proč je rozumné a nutné pálit knihy. Protože vedou lidi k přemýšlení a vnímání rozdílů a jejich čtenáři budou vždy hrozbou pro jakýkoli krásný nový svět.
Zatím se knihy hromadně nepálí, jen tu a tam vyřazují různé instituce z knihoven díla zlobivých klasiků a označují je nálepkami „Nekorektní“, „Nevhodné“a „Pomýlené“. Někteří nakladatelé pochopili, že bude lepší tomu předejít. Proto zvolili cestu drobných kosmetických operací. Místo plastiky nosu či odstávajících uší poupraví autorův slovník, vyřadí či nahradí nevhodná slůvka – a nemusí se obávat třeba kritiky od pokrokových studentů.
V poslední době prošly plastikami knihy Roalda Dahla v nakladatelském domě Roald Dahl Story Company. Korigují se texty Iana Fleminga, otce Jamese Bonda. Teď čekají na operaci detektivní romány Agathy Christie u HarperCollins.
Hercule Poirot v jejich vydáních už prý na cestách nebude potkávat zlotřilé orientálce, Araby a Židy, ale místní obyvatele. Pomocnice vraha v Nekonečné noci zřejmě nebude stará cikánka, ale jen stařena. A slečna Marplová bude zřejmě muset ubrat ze svých ostrých postřehů o lidských charakterech, aby někde nenarazila. Román Deset malých černoušků má problémy už delší dobu, i nový seriál natočený podle slavné předlohy nese název Už tam nezbyl žádný. Někdy je prostě nutné nejen vyhladit vrásky a ufiknout špičku nosu, ale raději přešít celý obličej.
Dokud se do podobných akcí pouštějí jednotlivé nakladatelské domy, aby na svá vydání upozornily či získaly body za korektnost, snad se tolik neděje. Každá doba má své svazáky a plniče plánů na dvě stě procent. Ale co když se tahle móda rozšíří? Už byl na tapetě Vinnetou a v Orientu si Karel May také pěkně nadrobil, stejně jako Henryk Sienkiewicz či Karen Blixenová v Africe. A čím hlouběji do historie se ponoříme, tím víc se bude muset řezat. Shakespearův Shylock je Žid, Othello mouřenín, Goethův Mefistoteles přijde k Faustovi jako černý pudl, Roland a Cid mydlí muslimy a Caesar je také pěkný lump.
Spisovatelé všech dob si prostě nevidí do úst a nikdo je za života nesrovná jako třeba vědecké pracovníky, politiky, aktivistické novináře, studenty či učitele. Jsou nevypočitatelní a věčně na štíru s jakýmikoli pořádky. I na ně platí O’Brienova slova z Orwellova románu 1984: „Jsi kaz ve vzorku, Winstone. Jsi skvrna, která se musí vymazat. Nestrpíme, aby kdekoli na světě existovala chybná myšlenka, byť sebetajnější a sebebezmocnější. Každý je očištěn.“