Snad poslední Poslední oběť
Od Půlnoční zpovědi, která jí se stejnou dvojicí hlavních hrdinů předcházela na platformě Prima+ , se Poslední oběť vstupující nyní též do běžného vysílání Primy liší polovičním počtem epizod. Je to její jediná výhoda.
Čtyřdílná Poslední oběť zastupuje vzácný typ detektivky, kde se jako normální smrtelníci chovají výhradně policisté, jmenovitě tandem ve složení Marek Němec a Jiří Ployhar, zatímco ostatní postavy připomínají papírové mátohy.
Lavina náhod
Na scénu se vracejí sourozenci sdílející stín pohnutého dětství, psycholožka v podání Markéty Plánkové a kněz, jehož hraje Marek Lambora. V Půlnoční zpovědi se do kriminálního případu zapletla ona, v Poslední oběti se podezřelým z vraždy vědkyně stává on coby důvěrný spolupracovník mrtvé z výzkumné laboratoře.
Že má kazatel původně přírodovědné vzdělání a že nebyl vždycky svatý, musí divák přijmout stejně jako fakt, že druhý podezřelý, manžel oběti čili Lukáš Vaculík, tráví nekonečné hodiny v bazénu, aby se tu seznámil s dotyčnou psycholožkou, která ho přizve na terapii pro pozůstalé.
Pohled na Vaculíka v plavkách je naštěstí stále povzbudivý, hůř dopadá jiná z celé laviny náhod v podobě lovkyně vdovců, současně advokátky Vaculíkovy tchyně, jež má zřejmě přihodit pokus o humor.
Navrch se – opět náhodou – do kauzy přimotá vesnický pár v manželské krizi, v němž vládne podobně hysterické napětí jako v laboratoři, kde personální dusno ještě posiluje přítomnost jedu i zašifrovaný přístup k léku na rakovinu (!), který prý zavražděná objevila.
Doživotní zákaz
Zkrátka zápletka jakoby vystřižená z brožovaných románků pro jedno použití, které po ukrácení cesty vlakem letí rovnou do koše.
Bohužel ani realizační stránka, kde se znovu bohatě uplatňují varhany, drony a vzdychající hlavy složené odevzdaně v dlaních, výsledku nepomáhá. Nanicovatou filmařinu nadto ještě mohutněji než v Půlnoční zpovědi hyzdí neustálé reminiscence, zejména zpětné monology Adély Gondíkové v roli oběti, které místy hraničí s poloparodickou duchařinou. Opakované ozvěny se natolik stupňují, že by ospravedlnily diváckou petici požadující od tvůrců jejich doživotní zákaz.
Za všechno může chlast
Osobu pachatele či pachatelů lze uhádnout snadno a brzy nejen proto, že celé sestavě vévodí herecky. Jenže k řešení se musí člověk prodírat obří houštinou dunivé osudovosti v každé druhé „městské“větě, konverzační vatou venkova či meditativními hovory uspávacího charakteru, o přívalech ušlechtilosti nemluvě.
Kde si exmanžel a exmilenec vyměňují věty „Měl bych vás zabít.“– „Máte právo na pomstu,“, na dveře klepe telenovela. Když se konstatuje, že „Věda je taky jen hon na prachy“či „Za všecko může chlast“, planost obsahu již vyloženě dráždí. A korunu brakovým záběrům s ampulí jedu pak nasadí rádoby akční finále se zjevením v černé kůži, následované čtvrthodinkou dovětků.
Pro vypravěčskou neobratnost Poslední oběti se zkrátka těžko hledají polehčující okolnosti; leda by produkce odpřisáhla, že jde v rámci projektu o skutečně definitivně poslední položku.
Protože kněz a psycholožka v opětovném obležení operetními figurkami pronásledovanými hlasy minulosti už by riskovali, že je odstřelí sami otrávení seriáloví policisté.