Příběhy žen, které opustily český azyl

Ariadna Muchamadieva, dnipro

V České republice jsem byla asi tři měsíce. Nebudu lhát, za tu dobu jsem si na život v Česku zvykla. Domov je ale domov. Stále stejně milovaný, čistý, světlý, teplý, pohodlný a útulný. Nic se nezměnilo, až na smutek v očích našich blízkých, kteří na nás doma čekali.

Alina Kinaš Tokar, Volovec

V Česku jsem se necítila dobře. Vždycky jsem se chtěla vrátit domů. Pracovala jsem, ale podle mého názoru Česká republika není zemí, kde se dá pro nás trvale žít. Dá se tam přijet, vydělat peníze a vrátit se domů.

V Česku jsem strávila asi devět měsíců, 14. dubna jsem se vrátila domů. V mém městě se snad nic nezměnilo, máme krásnou horskou krajinu. V mém městě neprobíhaly žádné vojenské akce, žádné raketové útoky.

Marina, Kyjev

Přijeli jsme s dětmi z Kyjeva do České republiky a přivítala nás úžasná česká rodina, která nám se vším pomohla. Děti začaly chodit do české školy a já jsem pomáhala rodině, kde jsme bydleli. Na Ukrajinu jsem se vrátila, protože rodiče a manžel zůstali doma. Moje dospívající děti si tatínka velmi přály.

Olga Petrenko, Sumy

V České republice jsme nejprve žili pět měsíců. Pak jsme se vrátili domů a zůstali tu půl roku. V polovině února jsme přijeli do České republiky znovu. Jsme z města Sumy. Je to hned na hranicích s Ruskem. V únoru se hodně mluvilo o pravděpodobnosti opakování ofenzivy Rusů, takže manžel mne požádal, abychom neriskovali a zase alespoň dočasně odjeli. Když začala válka, bylo naše město v blokádě a bylo to velmi děsivé. Tentokrát jsme zůstali v Česku dva měsíce a nedávno jsem se podruhé vrátila domů. (okr)