Rwanda je budoucnost
René Andrle na Giru o Froomových potížích, nástrahách covidu i potřebě zkracovat etapy.
Sjistou trpkostí vzpomíná na koncovku 6. etapy letošního Gira: „Bylo drsné, když našeho Clarka dostihl balík těsně před lajnou.“Přesto je René Andrle, sportovní ředitel stáje Israel–Premier Tech, s výkony svého týmu spokojen, na kontě už mají v etapách tři druhá a dvě třetí místa. Cenná jsou tím víc, že stáj loni sestoupila z první divize do druhé, a musí tudíž žádat o pozvání na největší závody.
Byli jste hodně nervózní, jestli dostanete divoké karty na Giro a na Tour?
Díky zákulisním jednáním jsme naštěstí už před sezonou věděli, že bychom je mít měli. I díky tomu, že loni jsme předvedli výbornou Tour a vyhráli na ní dvě etapy.
Pomohla vám skutečnost, že za vás závodí Chris Froome, čtyřnásobný šampion Tour? Přestože už není vítězným typem?
Organizátoři Tour nám řekli, že jestli Chrise přivezeme, je jim jedno. Zato na Giru o něj dost stáli.
Tak proč tu není?
Protože by se tady trápil.
Se startem na Tour počítá?
Zatím ve výběru je, ale nedokážu říct, jestli ji pojede. V dubnu měl kvůli špatnému posedu problémy s natahovačem kolene. Musel odpočívat, dva týdny neseděl na kole.
Loni navštívil Prahu kvůli akci, která vynesla finance pro postiženého syna maséra vaší stáje. Má k charitě blízko?
To ano. Dost mu záleží také na jeho projektech v Africe. Proto jel v únoru závod Kolem Rwandy, kam jsem ho doprovázel.
Jaká je cyklistika v černé Africe?
Závod měli super zorganizovaný a silnice skvělé. Na rok 2025 dokonce dostali mistrovství světa. A ti diváci! Neskutečné davy, připadal jsem si jak na Tour. Rwanda má obrovskou perspektivu. Jde o jednu z nejvíce se rozvíjejících zemí na světě, říkají jí africký Singapur.
Může tedy dojít i k expanzi jezdců z černé Afriky do pelotonu?
Jsou tam dobří cyklisté, jen se jejich adaptace doposud moc nedaří. Ale vzory mají. Eritrejec Girmai byl loni na klasikách a na Giru jedním z největších objevů sezony. (Vyhrál Gent–Wevelgem a etapu Gira, než si špuntem od šampaňského, které na pódiu otevíral, způsobil zranění oka.)
Potřebuje cyklistika takovou globalizaci?
Tak jako každý sport. Cyklistika se do ní pustila už před zhruba patnácti lety, kdy se začalo víc závodit v Austrálii a na Arabském poloostrově. Přesto od té doby žádní kvalitní arabští cyklisté nepřibyli. V extrémních vedrech a na rovinách se jim doma blbě trénuje. Ani diváci tam v poušti na závody nechodí. Ale leží tam obrovské sponzorské peníze, o které cyklistika stojí.
V poslední době váš sport notně poznamenal i covid. Jak vnímáte, že letos má Giro víc případů než v předchozích letech?
Ono by se z covidu možná stalo klasické nachlazení, které by už nikdo moc neřešil, jenže všechny vystrašily zdlouhavé následky v podobě postcovidu. Třeba Zdeněk Štybar byl proto loni půl roku mimo. Od nás z týmu stál Ben Hermans po covidu celý rok. Plno dalších cyklistů se potýkalo s problémy a týmoví doktoři nevěděli, co si počít.
Už na něco přišli?
Zatím na to, že cyklista s covidem musí bezpodmínečně týden až deset dní vydržet bez kola a teprve pak se může vracet do tréninku, pokud má dobré testy. Když začne dřív, organizmus ještě víc zablokuje. V zákulisí koluje, že covid se na Giro přenesl ze závodu Kolem Romandie, kde byl hlavně ve stáji Jumbo mocně rozšířený.
Jo, to si myslí většina lidí. Jumbo přišlo o čtyři lidi těsně před startem Gira, muselo je měnit. Od prvního dne tu všichni z jejich týmu chodili v rouškách, jenže ani to nepomohlo. Bylo naivní myslet si, že když na Romandii měli covid čtyři jejich závodníci, že ho tam nechytl nikdo z doprovodu. A ten ho přenesl sem. Letošní Giro bylo nazýváno závodem o přežití také kvůli neustálému dešti, dalším onemocněním a dramatickým pádům.
Já takhle špatné počasí ještě na žádné Grand Tour nezažil. Z prvních šestnácti etap ve třinácti pršelo, i na jihu Itálie. Když každý den končíte totálně mokrý, je to vyčerpávající pro jezdce i personál týmů. Najednou se neperou jen dresy, ale musíte sušit tretry, prát vesty, rukávky, návleky na tretry, kupu pláštěnek. Pračky v týmových autobusech jely skoro nonstop, závodníci byli promrzlí, na trati to klouzalo, padalo se.
Což mohlo mít za následek, že se horské etapy v úvodních dvou týdnech proměnily ve vyčkávací partie a favorité neútočili?
To bylo i pro nás překvapení. Před etapou na Gran Sasso, kde skončil Karel Vacek druhý, všichni čekali, že v ní dojde na bitvu lídrů celkového pořadí. Nikdo se tudíž necpal do úniku. A vidíte, ten únik nakonec dojel až do cíle. Favorité tehdy i později při etapě do Crans Montany argumentovali protivětrem, v němž údajně bylo neefektivní útočit.
No... Na Gran Sassu byl ještě v balíku Remco Evenepoel, ostatní se orientovali podle něj a on se nikam nehnal. Když po týdnu odstoupil, čekalo se, co vymyslí Ineos a Jumbo. Jenže v 11. etapě došlo k pádu, v němž měl Ineos čtyři lidi, Hart si zlomil kyčel a Sivakov se zle pomlátil, ačkoliv ten padá skoro při každé Grand Tour. Tím si Ineos dost zdemoloval tým a přišel o velkou taktickou výhodu, kdy mohlo víc jeho cyklistů postupně nastupovat Jumbu. S útoky se tedy počkalo až na na poslední týden. Tři horské dojezdy ve čtyřech dnech jsou teď pořádný zápřah.
Zároveň je italská Grand Tour proslulá velkým množstvím etap nad 200 kilometrů. Je to dobře?
Podle mě ne. Chybí mi 150kilometrové výbušnější etapy, ve kterých chvíli zaspíte, přestanete tahat v balíku tempo a únik vyhraje. Když se jede 200 kilometrů, můžete naopak v pelotonu 50 kiláků v poklidu přemýšlet, co s únikem uděláte. Kratší etapy by Giru přidaly na atraktivitě. Tak jako na Vueltě i na Tour.