Chceš jít dál, bojuješ, věříš. A my na to neměli
Šimon Tittel
Není to tak dávno, co se za jeho konec v reprezentaci málem sepisovaly petice. Obětavě objížděl každou akci, na krk pověsil zlato z mistrovství světa.
Časy se mění, pohledy také.
A tak se Roman Červenka konečně těší úctě hokejové veřejnosti. Loni vyhrál turnajové bodování, letos s céčkem na dresu znovu patřil k tomu zdaleka nejlepšímu, co Češi nabízeli.
Proto nahání čím dál větší hrůzu otázka, jestli má každoroční rajzování ještě vůbec zapotřebí.
Je mu sedmatřicet.
Bude dál ochoten trávit posezonní odpočinek na dlouhém šampionátu, na němž jeho elitní lajně pomáhá málokdo? Kdyby národní dres svlékl, nikdo by mu nemohl nic vyčítat.
„Když jsem zdravý a můžu, tak vždycky jedu. Ale nikdy nevíš, kolik šancí ještě bude,“soukal ze sebe na chodbě v Tampere po prohraném čtvrtfinále s USA.
Mluvil potichu, pomalu. Obrovité zklamání z něj sršelo. Až přiznal: „Na smůlu to letos házet nejde, asi jsme na to prostě neměli.“
Jeho hře nepomáhá, když je až příliš svázaný defenzivními povinnostmi. Coby kreativní mašina potřebuje jistou volnost. Body sbíral, to jistě, jenže proti hbitým Američanům zapadl do průměru.
Nešťastný odraz od Jordánovy brusle, nahození od mantinelu, přesná Gauthierova rána. 0:3. A Češi blízko vyřazení.
„Bojuješ, chceš jít furt. Odmakáš to, ať se stane cokoliv. Ale my bychom rádi dali tři góly za zápas, natož za deset minut. Američani nám ukázali zrcadlo, co musíme zlepšit.“
Minulý květen perfektně zapadl k bostonským šikulům Krejčímu s Pastrňákem, poslední dva týdny zvedal hru Kubalíka a později i Sobotky. Třeba ho ještě zláká Praha, kam se národní celky sjedou za rok. Česko navíc bývá i pro zahraniční hvězdy slušnou vábničkou, natožpak pro domácí borce.
„To teď nemá smysl řešit, rok je dlouhá doba.“
Podobný lídr by se hledal složitě. Letos se ani nespekulovalo, že by často nevděčnou funkci kapitána zastával kdokoliv jiný.
„Je takový tišší, ale když je potřeba, umí zaburácet. Navíc jde všem příkladem,“říká o něm Vladimír Růžička, jeho osudový trenér.
Až Červenku jisté roztrpčení opustí, sedne k televizi a pustí si české zápasy ještě jednou. Chce vidět, proč národní tým na šampionátu soky nepřehrával, nestřílel mraky gólů, zaostával v soubojích.
Zvlášť proti Američanům, kteří profičeli tamperskou skupinou, byť na sever nepřivezli soupisku napěchovanou hvězdami první kategorie. Spíš mladé dravce, zatraceně rychlé a nepříjemné.
„Nepočítáš, že budeš mít ve čtvrtfinále patnáct šancí. Ale když máš čtyři, musíš půlku proměnit,“vracel se k bídné české produktivitě.
„Šli za tím víc, jenže vůbec nevím proč. A že jsme až osmí? Mě zajímá jen to, že jsem tu chtěl být do neděle a hrát o medaile,“čílil se.
Třeba ještě bude mít příležitost zapomenout na nepovedený turnaj a zahrát si na šampionátu až do konce týdne. Třeba doma. A třeba s úspěšnou tečkou.