„Je mi patnáct, místo mládí řeším válku“

Polina je studentka ostravského gymnázia. Za pár dní jí bude patnáct. Závodně se věnuje atletice a po maturitě chce studovat matematiku a fyziku. Také ji baví astronomie, je blázen do Stephena Hawkinga a na Ukrajině, odkud pochází, i navštěvovala astronomický kroužek. V Česku, kam utekla se svou matkou Elenou a malou sestrou Lesjou, je od loňského března. Všechny tři žijí v bytě 1+1, Elena pracuje v jednom z hotelů ve Stodolní ulici. Na Ukrajině dělala manažerku v komunikační společnosti. O podobnou práci se ucházela i tady, ale místo nezískala, nemá stoprocentní češtinu.

Polinin otec Jurij je na frontě. Od vypuknutí války se rodina spolu viděla jednou. Jurij dostal krátkou dovolenou a s Elenou a dcerami se viděli v Užhorodě. Myšlenkami byl prý ale stejně v zákopech.

Polina přiznává, že má problém přijmout svou uprchlickou realitu, zapomenout na svůj život před válkou a vypořádat se s tím, že její rodina je už více než rok rozdělená. Když ji člověk poslouchá, nutně ho napadne, jestli jí je opravdu necelých patnáct. Třeba když mluví o tom, jestli by k ukončení války neměla Ukrajina přispět nějakým kompromisem: „Ukrajina nemůže nabídnout jediný kompromis, protože Ukrajinci prostě brání svůj domov. Neudělali jsme nic špatného kromě toho, že jsme v roce 1991 nezvolili prezidentem Vjačeslava Maksymovyče Čornovila. Už tehdy chtěl rozvíjet Ukrajinu odděleně od, jak sám říkal, prohnilého ruského impéria. Navíc není možné mít jakékoli diplomatické vztahy se zemí, která za třicet let rozpoutala sedm válek, jejíž drtivá většina obyvatel žije v bídě, se zemí, která je prolezlá propagandou.“

Jak vnímá Rusy? „Domnívám se, že nesou vinu za to, že žijí bez svobody slova, protože neudělali nic pro odstranění nebo změnu vlády. Jsem přesvědčena, že tato země je prohnilá, nemá šanci na záchranu a nemá budoucnost v civilizovaném světě.“

Mimochodem, Polina pochází z východní, tedy ruskojazyčné části Ukrajiny. Rusky mluví celá její rodina, rusky umí samozřejmě i ona. Umí, ale nemluví, odmítá v tom jazyce říci jediné slovo. „Nedá se nic dělat, naše rodina si musí projít povinnou ukrajinizací,“má v tom jasno.

Rusku a Rusům nemohou přijít na jméno ani její vrstevníci, kteří podobně jako Polina utekli před válkou do Česka. Pro noviny nám zpracovávali jeden projekt.

Liza: „Chovat se k nim jako k normálním lidem je vzhledem k počtu obětí nemožné.“

Elena: „Já a všichni, které znám, Rusko jako takové a ‚lidi‘, kteří tam žijí, nijak nevnímáme. Jsou to prostě jen stvoření.“

Artur: „Pro mě je to skvrna na naší současnosti. Při pohledu na vývoj Rusů a jejich země je vidět stále stejný vzorec jednání – vždy si přivlastňují vítězství jiných. Historicky jsou Rusové zloději jiných kultur. Neumějí vytvořit něco vlastního, pouze kopírují rysy jiných národů a vydávají to za své.“

Káťa: „Nenávidím je. Absolutně je nevnímám jako živé normální lidi.“

Hm, říkám si, jaký byl můj svět, co jsem řešil já, když mi bylo necelých patnáct.

A co řešily ve svých necelých patnácti moje děti? Čím žijí dnešní patnáctiletí...

Polina žije válkou. Řeší ale, i co bude po ní: „Chci studovat fyziku a matematiku na české univerzitě, abych mohla v budoucnu pracovat po celém světě, ale hned potom se chci vrátit na Ukrajinu. Miluji Ukrajinu, miluji Krym, Karpaty, Dněpr, Kyjev. Miluji architekturu a přírodu. Nejvíc ze všeho miluju Ukrajince,“říká. A hned dodá: „Samozřejmě kromě těch, kteří mají pozůstatky sovětské mentality.“