Století Henryho Kissingera
Henry Kissinger, Žid z Bavorska, absolvent Harvardu a téměř šedesát let doyen americké zahraniční politiky, se právě dnes, 27. května, dožívá sta let. Jak hodnotit Kissingerovo století?
Nositel Nobelovy ceny míru, současně ale obviňovaný z válečných zločinů, i ve sto letech dokládá vzácnou duševní svěžest. Když se před sto lety ve Fürthu u Norimberka narodil jako Heinz Albert Kissinger, vrcholila v Německu hyperinflace a chléb, koupený večer za 20 tisíc marek, stál ráno už pět milionů. Jen o kus dál, v Mnichově, chystal neznámý Adolf Hitler „pivnicový puč“, Mussoliniho italský úspěch však napodobil až o deset let později.
Kissingerovu rodinu zachránil před Hitlerem až útěk do New Yorku. Válka dala Henrymu příležitost, jako voják dostal občanství a práci v kontrarozvědce, a přestože měl jen kurzy večerní školy, mohl po válce nastoupit na Harvard. Podle pamětníků byl mimořádně cílevědomý, vážný a stranil se zábavy.
Identita vzdělaného přistěhovalce, nadto ještě německého Žida, vyústila v jeho životní roli politického a kulturního tlumočníka mezi USA a dalšími státy, kterým vysvětluje americké hodnoty a pozice. Přestože později získal přístup k politickým špičkám, zůstával mimo jako „outsider“. Určitá nejistota nebo – ústy kritiků – patolízalství vůči mocným nejspíš odrážely jeho strach z vyloučení. Vědomí, že všechno lze rychle ztratit, se odráželo v jeho hledání silných partnerů a ve velmi tvrdé věcnosti.
Nejvíc se zabýval vztahem účinnosti politiky a morálky. Nepřijal mainstreamová americká hesla o svobodě, individualismu a poslání „demokratizovat svět“. Amerika zachránila Kissingerovu rodinu uplatňováním státní moci, nikoliv populistickým idealismem.
Účinná politika vyžaduje přijetí nedokonalosti a morálka výběr mezi menšími zly. A pevnou pozici dává spojenectví se silnými partnery, kteří nebývají ideální. Po celém světě usiloval o vztahy, posilující Spojené státy spoluprací s mocnými, i když často nedemokratickými partnery.
Sporný Vietnam
Podstatou vietnamské války, prezentované jako boj s komunismem, bylo americké soupeření se Sověty o asijsko-pacifickou oblast. V polovině 20. století tu hořela britským, francouzským a nizozemským kolonizátorům půda pod nohama. Po vytlačení Francouzů z Indočíny se místní komunistické hnutí stalo hrozbou vůči americkému vlivu, což mělo pro region katastrofální následky.
Na Laos ukázal už odcházející prezident Dwight Eisenhower: „Pokud by byl Laos ztracen, zbytek jihovýchodní Asie by ho následoval.“Za prezidenta Lyndona Johnsona začalo desetiletí tajného bombardování Laosu. Nejméně dva miliony tun bomb měly zastavit tok válečného materiálu Ho Či Minovou stezkou a rozbít komunistickou skupinu Pathet Lao.
Richard Nixon slíbil „mír se ctí“, „vietnamizací“přenesl válku na Jihovietnamce a dramaticky snížil americkou vojenskou účast. Tajné bombardování Laosu však neukončil, nýbrž ještě rozšířil na neutrální Kambodžu. Vše, včetně utajování před Kongresem a veřejností, řídil Kissinger. Svržení až 2,7 milionu tun bomb na Kambodžu zabilo půl milionu civilistů a spustilo apokalypsu, která vyústila v ovládnutí země Rudými Khmery, stojícími za dalšími dvěma miliony obětí.
Nixon svěřil Kissingerovi i tajná jednání se severním Vietnamem. „V Kissingerovi vytvořil své vlastní frankensteinovské monstrum,“viděl to historik Thomas Schwartz, autor knihy Henry Kissinger a síla Ameriky. „Mírem se ctí“v roce 1973 nakonec Nixon a Kissinger přijali podobné podmínky, jaké byly na stole už v roce 1969. Ve Vietnamu
zemřelo přes 58 tisíc Američanů a skoro 3 miliony Vietnamců a dalších „Indočíňanů“. Pád Saigonu v roce 1975, srovnávaný s předloňským úprkem z Afghánistánu, oslabil USA mnohem víc než Nixonem a Kissingerem obávané odstoupení z války.
Za Pařížskou mírovou dohodu o Vietnamu dostal však Kissinger Nobelovu cenu míru. Jeho protějšek, vietnamský lídr Le Duc Tho, ji odmítl, dokud „nebude skutečně nastolen mír“. Ten nastal až úplným vítězstvím Severu. Kissinger nazval válku „tragickou národní zkušeností“. Peněžní výtěžek z ocenění věnoval fondu dětí amerických vojáků zabitých nebo pohřešovaných ve Vietnamu.
Otevírání světa Číně
Zabíjení v „Indočíně“je mu vyčítáno dodnes. Rovněž tichá podpora indonéské okupace Východního Timoru nebo jihoamerických diktátorů. Prosazoval však dlouhodobé americké zájmy, jdoucí v asijsko-pacifické oblasti až do 19. století. A ty je naivní si malovat na růžovo. Třeba pro zájmy v Indonésii zradil nizozemské spojence z NATO už prezident John Kennedy. „Amerika nemá žádné stálé přátele ani nepřátele, jen zájmy,“řekl Kissinger. A realizace zájmů stojí na kontinuálnosti zahraniční politiky.
Čína – izolovaná, velká a v konfliktu se Sověty – měla pro zájmy USA velký spojenecký potenciál. Sbližování však bylo obtížné. Americkou vnitřní politiku stále svazovala podezíravost mccarthismu. Proto se Nixon potřeboval ujistit, že to Čína myslí vážně.
Po neoficiální výměně informací vyslala Čína několik signálů, včetně slavné pingpongové diplomacie. Po přátelských projevech amerických a čínských stolních tenistů na nagojském mistrovství světa v dubnu 1971 pozvala Čína americké hráče na desetidenní návštěvu jinak uzavřené země.
Aby se ujistil o připravenosti, navštívil Kissinger v roce 1971 Čínu hned dvakrát. Poprvé dokonce na tajnou misi „Marco Polo“letěl z Pákistánu civilním letadlem s třemi čínskými diplomaty a tlumočníkem. Zlomem jednání s premiérem Čou En-lajem bylo přijetí klíčové teze o Tchaj-wanu jako neoddělitelné součásti Číny. V říjnu 1971 Čína v OSN nahradila Tchaj-wan a v únoru 1972 navštívil prezident Nixon v Pekingu předsedu Maa. Otevírání Číny pomalu začalo, dnešní soupeření bylo ještě v nedohlednu. Pomyslné dveře otevíral právě Kissinger, v Číně dodnes symbol velkého státníka a přátelské spolupráce.
Kyvadlová diplomacie
Nejslavnějším Kissingerovým úspěchem je ale urovnání důsledků války z října 1973 mezi Izraelem, Egyptem a Sýrií. Pro jeho přelety mezi hlavními městy Blízkého východu vznikl název „kyvadlová diplomacie“.
Přestože byl republikánskými jestřáby kritizován pro přílišnou ústupnost, i se Sověty byla jeho politika uvolňování (détente) efektivní. Postupoval příznačně, osobním jednáním a vstřícností, srozumitelnou partnerům. Se Sověty se Američané dlouho přetlačovali silou, proto uvolnění pomohlo uzavřít odzbrojovací dohody SALT1 a helsinský podpis dodržování lidských práv, bezprostředně ovlivňující i naše domácí dění, ústící do Charty 77.
Kissinger užíval koncept diplomacie krok za krokem, aby osobně zjistil, že obě strany jsou připraveny k obětem a ústupkům, které mohou přinést dohodu. To je podle něj i problém americko-čínského soupeření, oboustranná neochota k politickým ústupkům a hrozba, že umělá inteligence rivalitu rychle znásobí.
Dva jeho citáty jsou pro nás velmi aktuální. „Ztratil jsem trpělivost s politiky, myslícími, že vše, co musí udělat, je hluboké prohlášení, dávající jim dobrý pocit“. Protože „skutečnost nevytváří ideální hodnoty, ale politická rozhodnutí, učiněná hrstkou vyvolených a akceptovaná masou občanů“.
Detailní nastudování, vstřícné vyjednávání a věcná řešení, to jsou mistrovské lekce Henryho Kissingera, které budou inspirovat i o sto let později.