Nejblíže češství vnímáme Slováky či Ukrajince
Češi berou migraci spíš jako ohrožení a nejsou příliš ochotni otevřít dveře nově příchozím, říká socioložka Radka Klvaňová.
Migrant, uprchlík, cizinec. Slova, která vzbuzují emoce. Negativní u značné části české společnosti vypluly na povrch po roce 2015 v souvislosti s evropskou uprchlickou krizí. „Češi mají velkou nedůvěru a obavy zejména z lidí, se kterými nemají žádnou historickou nebo aktuální zkušenost,“vysvětluje brněnská socioložka Radka Klvaňová. Tým výzkumníků, jehož byla členkou, pod vedením docentky Bernadette Nadyi Jaworsky z Masarykovy univerzity tři roky mapoval protimigrační postoje Čechů, skončil však před začátkem války na Ukrajině, která posunula postoj Čechů k uprchlíkům.
V Česku žije deset a půl milionu lidí, z toho zhruba desetina cizinců. Proč z nich někteří Češi mají vlastně obavy?
Lidí, kteří se do Česka přistěhovali od roku 1990 a usadili se tu, je ve srovnání se zeměmi západní Evropy poměrně málo, přesto se veřejná debata o migraci vyhrotila. Do značné míry je to ovlivněno i médii, která vytvářejí určitý obraz, jak migranti vypadají a jak se chovají. Náš výzkum však ukázal, že je velký rozdíl mezi tím, koho si lidé pod pojmem migrant představí, a jejich každodenní zkušeností s migrací. Většina zúčastněných osobně zná někoho, kdo se přistěhoval ze zahraničí, a jejich postoje vůči nim nejsou ani zdaleka tak negativně zabarvené. Tito lidé většinou nejsou považováni za migranty, ale spíš za cizince nebo zahraniční pracovníky.
Hraje velkou roli v postoji k migrantům i barva pleti?
Je to jedno z důležitých kritérií. Migrant byl v době migrační krize zobrazován jako mladý muž s tmavou barvou pleti, který přichází sám. Tak si ho Češi potom i představovali. Důležitou roli hraje i pohlaví. Lidé často zpochybňovali legitimitu odchodu migrantů z jejich vlasti. Tvrdili, že když jsou to muži, tak by se měli podílet na obraně a budování své vlasti a neodcházet.
Mají média opravdu takový vliv na představu o migraci v české společnosti?
Z výzkumu vyplynulo, že ve vnímání migrace hrají opravdu velikou roli. V představách respondentů byla hlavním obrazem migrace zprostředkovaným médii invaze, která v nich vyvolala pocit ohrožení.
Vnímali migranty jen tímto způsobem?
Překvapilo nás, jak účastníci výzkumu kriticky reflektovali obsah médií a reinterpretovali ho. Mnozí vyjádřili pochybnosti o tom, co v nich vidí a jestli je vše vyobrazováno podle skutečnosti. Problém však je, že se vlivu médií nemohou vyhnout. Lidé často říkali, že si při slovu migrant vybaví mladé muže v nafukovacích člunech nebo náklaďácích, jak překračují hranice.
Jak si v tomto ohledu Česko stojí v porovnání se zeměmi, ve kterých je přistěhovalců daleko víc?
Když se zaměříme na Evropu, ve srovnávacích výzkumech Česko vychází jako méně otevřené vůči přistěhovalcům, vnímá je spíše jako zátěž. Češi berou migraci spíš jako ohrožení a nejsou příliš ochotni otevřít dveře nově příchozím. Dalšími takovými zeměmi jsou zejména ty ve střední a východní Evropě, například Maďarsko. Náš výzkum nicméně ukázal, že vnímání migrace je mnohem vrstevnatější. Záleží třeba na ochotě nově příchozích pracovat a přizpůsobit se, odkud pocházejí, jaké mají vzdělání a v neposlední řadě i to, jakými slovy jsou při výzkumech označováni.
Znamená to, že jsou Češi nedůvěřiví ke všemu cizímu?
Určitě cítí velkou nedůvěru, podezíravost a obavy zejména z lidí, se kterými nemají žádnou historickou nebo aktuální zkušenost. Na druhou stranu Češi jsou ochotní přijmout lidi ze zahraničí, ale mají poněkud striktní podmínky, za kterých by k tomu svolili.
V rámci výzkumu jste vedli osm desítek hloubkových individuálních rozhovorů a čtyři skupinové, které jste provedli v pěti lokalitách v republice. Proč jste migrační postoje zkoumali na lokální úrovni?
Zajímalo nás, jestli to, kde lidé žijí, ovlivňuje jejich vnímání přistěhovalectví. Podrobnější analýzu jsme udělali v Teplicích a Vyšším Brodě. Města jsme vybrali kvůli vyššímu procentu přistěhovalců oproti průměru v Česku. Mimo jiné se tam v minulosti objevila napětí mezi místními a nově příchozími. Zjistili jsme, že to, jakým způsobem místní vnímají historii, geografii, složení obyvatelstva i celkovou identitu jejich města, ovlivňuje jejich vztah k přistěhovalcům.
Ve kterých oblastech se výpovědi obyvatel o jejich zkušenosti s přistěhovalci nejvíce lišily?
V Teplicích převládal kulturní obraz města s lokální kosmopolitní tradicí, která se vztahuje k historii lázní a turistického průmyslu. Místní brali migraci jako přirozenou součást, která má oporu v historii. Byli ochotnější vnímat přínos přistěhovalců – arabských lékařů nebo vietnamských podnikatelů. Oproti tomu lidé ve Vyšším Brodě se stavěli značně skepticky ke zdejším obyvatelům vietnamského původu. I když se Vietnamci podílejí na rozvoji tamní ekonomiky, ostatní to nevnímají jako přínos, ale jako obohacení se na úkor těch, kteří se v Česku narodili. Přitom má Vyšší Brod také bohatou historii turismu a leží poblíž hranic jako Teplice.
Podle vaší studie vnímají Češi odlišně lidi v souvislosti s tím, jestli jsou nazýváni migranty, uprchlíky nebo cizinci. Kde jste v této terminologii objevili největšími rozdíly?
Nejčastěji používaný termín, který má u nás dlouhou tradici, je cizinec. Je to legální kategorie, pod níž si lidé představí cizího státního příslušníka nebo člověka, který je vnímán jako kulturně odlišný, třeba mluví česky s přízvukem nebo má jinou barvu pleti, často byli zmiňování i Romové.
Čím se cizinec liší od migranta?
Slovo migrant má velmi specifické konotace. Pro mnoho účastníků výzkumu to dříve bylo takřka neznámé označení, všimli si ho až v souvislosti s evropskou migrační krizí. Představovali si hlavně někoho, kdo jen prochází Českem a jehož cílem jsou země na Západě. Je to až mysteriózní kategorie, která u české veřejnosti vyvolává mnoho pochybností a otázek. Co se týče označení uprchlík, ten je u nás vnímán spíše jako morální kategorie odlišující ty, kdo si zaslouží pomoc, od těch, komu ji poskytovat nemáme. Lidé si uprchlíky představují jako ženy s dětmi nebo starší osoby utíkající z nějaké ohrožující situace.
Jedním z faktorů, který ovlivňuje vnímání přistěhovalců, je jejich schopnost přizpůsobit se místní kultuře, jazyku, pravidlům. Často jsou zároveň kritizováni za to, že berou práci Čechům, nebo naopak nepracují.
Pokud se akcentuje migrace jako jinakost a lidé, kteří sem přicházejí, jako hrozba, tak to budou Češi tímto způsobem také vnímat. Obecně by bylo dobré více uznat, že takoví lidé sem často přicházejí hledat práci a představují ekonomický přínos pro českou společnost a drtivá většina z nich se do ní dřív nebo později i začlení.
Na základě výzkumu jste vytvořili „hierarchii odlišnosti“, která ukazuje vnímání vzdálenosti různých etnických skupin od pomyslného češství. Podle čeho vznikla?
Vyplynula z analýzy dat, kdy jsme si všímali, jak lidé odlišně vnímají různé skupiny přistěhovalců a jak utvářejí hranice mezi nimi a Čechy. Právě národnost je hlavní kategorie, s jejíž pomocí lidé rozlišují nově příchozí. Nejblíže od pomyslného češství vnímají lidé Slováky, Ukrajince a Vietnamce, které jsou ochotní snáze přijmout jako součást českého národa, zatímco Arabům, Afričanům a Romům jen stěží umožní stát se součástí imaginárního „my“. Pokud bychom ale chtěli vytvořit komplexnější obraz hierarchie odlišnosti, tak by tam určitě patřila i jiná kritéria, například náboženství, schopnost mluvit česky nebo to, jak dlouho u nás cizinci žijí.
Byla jste vzhledem k výsledkům vašeho výzkumu překvapená, jak byli Češi od začátku války na Ukrajině nápomocní a přívětiví vůči tamním přistěhovalcům?
Upřímně ano, překvapilo mě to právě v kontrastu k situaci v době migrační krize v roce 2015. Tehdy mnozí taky projevili velkou solidaritu, ale ne v takové míře jako před rokem, když Rusko napadlo Ukrajinu. Důležitou roli v tom hraje i historicky ustavený postoj k Ukrajincům a to, jakým způsobem se k nim kulturně vztahujeme a jak se s nimi dokážeme identifikovat oproti Rusku. Důležitá je i zmiňovaná barva pleti, což jsme viděli, když vznikaly kontroverze vůči ukrajinským Romům.
Myslíte, že po více než roce už Čechy solidarita vůči ukrajinským přistěhovalcům opustila?
Ochota pomáhat vždy po čase klesne. Objevují se napětí a kritické hlasy. V Česku je však stále spousta lidí a institucí, které pomáhají dál. Vybudovala se i poměrně stabilní infrastruktura pomoci a akcelerovalo to procesy začleňování, které by v budoucnosti mohly být přínosné pro další příchozí. Pořád je tady velká snaha pomáhat.
Změnily se postoje vůči uprchlíkům, když srovnáte migrační krizi v roce 2015 s krizí způsobenou válkou na Ukrajině?
Tehdy byl termín uprchlík asociován především s lidmi z Blízkého východu, Afriky a Asie. Dnes předpokládáme, že si lidé pod tímto pojmem častěji představí Ukrajince. Domníváme se, že větší ochota Čechů pomoci uprchlíkům z Ukrajiny souvisí právě s vnímanou kulturní blízkostí. Jsou to ale zatím odhady, protože náš výzkum skončil před začátkem války na Ukrajině.