Když se Chlast rovná jedné sklence vína
Nevychází vám to doma? V práci? V životě? Nevidíte před sebou už žádné další horizonty? Nebo se prostě jen jednoduše nudíte? Na krizi středního věku může existovat vcelku rychlý lék, který dokáže do šedého života opět „vpít“potřebné barvy a který vrátí chybějící entuziasmus. Funguje ovšem jen krátkodobě a následky mohou být mnohem horší než jen jedna velká ranní kocovina.
Pražské Švandovo divadlo nastudovalo divadelní verzi dánského oscarového snímku Chlast. Na svém velkém jevišti tak pokračuje v dlouhodobé tradici adaptace úspěšných, často právě severských filmů. Za Chlastem se režijně skrývá Thomas Zielinski, který zde nedávno nastudoval povedený kus Příliš drahý jed.
Překvapivá délka
Čtveřici učitelů, kteří se potýkají s výše zmíněným a kteří se rozhodnou v praxi ozkoušet (chybně interpretovanou) teorii, že člověku od narození chybí půl promile v krvi, zde ztvárnili Petr Stach, Jacob Erftemeijer, Robert Jašków a Tomáš Petřík. Silná sestava herců spolu s vděčným tématem, které ve filmu rozehrál oblíbený Mads Mikkelsen, vysloveně láká. Divadlo tak sáhlo po divácky nadějném kusu.
Ač se obecenstvu víceméně dostane přesně toho, co očekává, nelze se bohužel vyhnout dojmu, že z materiálu šlo dostat poněkud víc. Zarazí totiž už délka, která s přestávkou činí předlouhých 145 minut. Taková stopáž se dala pochopit u nedávné vydařené premiéry dystopické fresky 1984. V případě komorní záležitosti, jakou je téma pro čtyři herce, však působí trochu podezřele.
Divák totiž vůbec nemusí znát film, aby mu bylo už dopředu jasné, v jaké křivce se tento večer ponese: bezradnost, nápad, euforie, delirium, katarze. To je v kostce shrnutí příběhu, kterak si jedna učitelská čtveřice pokusila ozvláštnit pátou dekádu svých životů pravidelným přísunem alkoholu.
To není nic proti hercům, celá sympatická sestava odvádí dobrou práci. Domácí trojice patří k tahounům zdejší produkce dlouhodobě a hostování Petra Stacha je příjemným osvěžením. Jistě by ale zvládla přece jen trochu víc. Problém ale patrně spočívá už v samotné předloze, kterou dle svého filmu vytvořili sami dánští tvůrci. Zvláště postavy Tomáše Petříka a Jacoba Erftemeijera zůstávají viset v podivném vzduchoprázdnu a působí nedořečeným dojmem. Zielinski se neměl bát více škrtat, v kratší stopáži by ona hluchá místa a opakující se motivy zřejmě odpadly.
Finální zážitek
Co naopak potěší, je povedená scéna Lukáše Kuchinky, nebrání se severské strohosti, aniž by přitom rezignovala na scénografické rafinovanosti v podobě otočných zrcadel či pohyblivých stěn. Představení má i silnou hudební stránku, kterou vedle dobře zvolené hudby podtrhnou překvapivé pěvecké výkony samotných herců.
Funguje tedy vše až na lineární a příliš předvídatelný děj. Finální tečka pak nabízí skutečný divácký zážitek (herci spolupracovali s renomovanou choreografkou Janou Burkiewiczovou), takže publikum bude domů patrně odcházet ohromeno.
Když se ale zpětně zamyslí nad tím, co jim vlastně divadelní Chlast dal, bude to mít efekt maximálně jedné sklenky červeného či jednoho malého nízkostupňového piva. Tedy nic moc silného.