S koly na vlak, vstříc všem dobrodružstvím!

Sezona je v plném proudu a zase míříme s koly do vlaku, aby nás odvezl někam, kde šlápneme do pedálů a odkud se budeme moci vracet. Vždy je v tom kus dobrodružství. Tedy ani ne tak v cyklistice, jako v cestování vlakem. Cyklistika má davy příznivců, a když se ty davy sejdou na nádraží, zažívají chvilky napětí. Někdy trochu vlastní vinou, dost často kvůli nepřipraveným dopravcům a nezřídka pro plezír pana průvodčího, který vyrobí dusno, aby minutu před odjezdem stejně rezignoval a všechny pustil dovnitř. Ale – zlepšuje se to.

Před mnoha lety na nás průvodčí v Mostě řval tak, že se děti bály. Že nemá místo, nikdo mu neřekl, že poveze deset nebo kolik cyklistů, a ať se domů dostaneme, jak chceme. Je to nepříjemná situace, člověk má pocit, že se boří plány a návaznosti, že je rodina v ohrožení a že na dohled od Chanova nebude snadné všechna ta kola, bágly a děti ohlídat. Naštěstí to nevydržel jeden z účastníků zájezdu a začal řvát stejně jako chlapík s píšťalkou. Ten náhle zmizel, skupina se napáskovala do vlaku a jelo se.

Rok nebo dva poté jsme se vraceli na západ Čech až z jihomoravského Mikulova. Tři rodiny, nějaké děti. Na nádraží stála ještě další taková skupina a od Břeclavi přijel motoráček se dvěma nebo třemi vagony, ale už plný kol a lidí. Průvodčí měla pusu od ucha k uchu, a že prý jestli se domluvíme a dáme kola na sebe, ať klidně jedeme. Máme historický snímek, ani v Bangladéši by takový nevznikl, ale kola jízdu ve dvou patrech přežila vesměs bez úhony. Průvodčí nejspíš riskovala zpoždění a stížnosti kverulantů, ale ze stresu udělala pohodu a legraci, pročež se na hodinovou jízdu do Znojma na jedné noze nechá vzpomínat v dobrém.

Každoročně jezdíme s celkem velkou partou o květnových svátcích vlakem na Šumavu, odkud je to do Plzně sice delší, ale opravdu nenáročná projížďka. Jsou tři dny volna, vždycky jede hromada lidí s koly, ale na dráze to ještě nikdo nezaznamenal, takže tlačenice je pravidelnou součástí výletu. Jednou se při výluce na posledním úseku pokračovalo autobusy, ale pro kola zapomněli poslat dodávku. Jindy jel do Klatov na půli cesty dlouhý vlak, ale dál k Železné Rudě pokračoval motoráček, takže se lidi ze šesti velkých vagonů nacpali do dvou malých a s koly bylo opravdu zle. Ale když se sklopí sedačky, vejdou se mezi ně tři čtyři kola nastojato. Průvodčí sice zkoušel protestovat, ale i v tomhle případě nechal vlak nakonec odjet. Držet kola hodinu, navíc s rouškou na obličeji, protože řádil covid, byl mimořádný výkon, ale nezapomenutelný zážitek.

Ale máme to rádi, jinak bychom to tvrdošíjně neopakovali. Navíc je vlaková doprava těžko nahraditelná, nechce-li člověk začínat a končit na stejném místě. Jenom je divné, že vám někdo prodá jízdenku pro člověka i kolo, ale nedokáže zajistit, že bude opravdu místo. Naučili jsme se studovat jízdní řády, rozpoznávat symbol kola, který znamená, že si dáme bicykly dovnitř sami na plošinu s nosiči, nebo symbol kufru, který znamená, že kolo lze uschovat ve služebním voze s nákladním prostorem, starém dobrém hitláku. Víme, že si lze udělat rezervaci a že když jsou zmíněné symboly v rámečku, je rezervace povinná. Ani s touhle vědomostní výbavou ale nebývá o překvapení nouze, třeba už jen proto, že jí každý cyklista nedisponuje a tlačenice vznikne tak jako tak.

Nicméně zlepšuje se to, fakt. Nikdy se nestalo, že bychom neodjeli, protivných průvodčích dramaticky ubylo, vozový park se proměnil k lepšímu obecně a i s přepravou kol počítá víc. Snad by bylo možné i trochu pružněji reagovat na okamžitý zájem o přepravu kol – ať už podle rezervací, nebo i podle situace na peronu. Jasně, už by v tom nebylo to dobrodružství, ale to by si jeden snad i odpustil.