Mávátka Jaromíra Nohavici
Jaromír Nohavica, písničkář, textař a básník, jehož část národa miluje a jiná část ho prý přestala poslouchat, slaví 7. června sedmdesátku. Budí vášně a emoce nejen svými písněmi a umí si udělat nepřátele. Ale to je přece věčný úděl básníků.
Ve veřejnoprávních médiích dnes na Nohavicovy písně narazíte zřídka, přestože koncerty mívá bard z Těšína beznadějně vyprodané. Pokud se ho zastanete, označí vás vzorní spoluobčané za ruského švába, ale v soukromí vám mnozí přiznají, že si bez jeho písní neumějí představit své mládí ani stáří, tak dlouho nás provázejí.
Člověku to až evokuje dobu normalizační. Tehdy měli mnozí umělci černý puntík, ale nebyli zcela zakázaní; tu nesměli do televize či na ně zapomínal Barrandov, tu je neobsazovala jejich domovská scéna. Seiferta nevyřadili z knihoven a učebnic jako Škvoreckého či Vaculíka, ale když jsem ho v 70. letech recitovala na soutěžích, mrzly porotcům úsměvy. A když jsem ve volnějších osmdesátkách přijela na svou první Portu, zakázali tam zpívat jednomu písničkáři. Jmenoval se Jaromír Nohavica.
Furt se stejně točí
V té rozbředlosti doznívajícího reálsocialismu na počátku 80. let vznikla i Mávátka, píseň, kterou si zpíváme čtyřicet let a už zase při ní cítíme mrazení: „Už dvacet devět roků chodím po světě/ a ten svět furt a furt se stejně točí/ já budu klidně smát se, budu veselý/ jenom mi vydloubněte oči/ … /Říkají mi/ dobráci v Rudém právu/ není tak zle/ jen, chlapče, zvedni hlavu/ Dejte mi do ruky mávátko/ a řekněte, jak volat sláva/ já už si najdu ten správný směr/ a budu mávat, mávat, mávat!“
Už nevím, od koho jsem prvně dostala nahrávky Nohavicových koncertů, pouštěla jsem si na kotoučovém magnetofonu Husitu, Anděly na kůru a Když mě brali za vojáka, později tužkou přetáčela ošoupané kazety, a když jsem si rok před revolucí kupovala elpíčko Darmoděj, byl to pro mě stejný svátek jako vydání dvoudílného Vinnetoua o deset let dříve.
Pak přišly devadesátky, Mikymauzoleum („Věci, co nechceš, ať se stanou, ty se stejně stanou/ a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou/ máslo bych zrušil“), Divné století a Koncert, tři alba, která jsem poslouchala při svých dlouhých hospitalizacích v porodnici v Podolí: „Kdybych se narodil před sto léty/ v tomhle městě/ u Larischů na zahradě trhal bych květy/ své nevěstě“… „Ještě hoří oheň a praská dřevo/ ale už je čas jít spát/ támhle za kopcem je Sarajevo/ tam budeme se zítra ráno brát“… „Kterápak to byla z těch mých lásek/ která zlomila mě/ kdo mi rámě podá zase/ kdo mi podá rámě?“Můj podolský lékař, muzikál Za zvuků hudby a Nohavicovy písně mají největší zásluhu na tom, že se moje děti narodily.
Blíží se všivé časy
Končily devadesátky, vyšla další alba, Moje smutné srdce („Nebe je tu/ nebe je tam/ nebe je všude kde jsme my“) a Babylon s Mařenkou („Odlétli ptáci odplula loď/ ty kdo jsi bez viny kamenem hoď/ pravda a láska ta pro nás není/ a kdo se ohlédne ten zkamení“). V rádiu zněly pecky jako Pane prezidente, Až to se mnou sekne, Milionář; v březnu 2004 Nohavica vkročil do andělské Síně slávy; v únoru 2006 nám pomohla přežít Ladovská zima.
A potom, osmnáct let po sametové revoluci, začala česká společnost náhle intenzivně řešit Nohavicovy záznamy ve svazcích StB. Té Státní bezpečnosti, která vedla v evidenci i Jaroslava Foglara či Zdenu Salivarovou a jejíž temné hry připravily o spánek nejednu známou osobnost.
A zatímco placení agenti té neprůhledné hydry jsou dnes bezejmenní a nikdo je k odpovědnosti nevolá, na jejich oběti si může beztrestně plivnout každý. Další z paradoxů naší nové doby. Z plivání na Nohavicu se brzy stal bezpečný sport pro hrdiny, kteří často ani netuší, jak tady ten komunistický svinčík začal a kolik stihli soudruzi sešikanovat básníků.
Album Ikarus z roku 2008 je temnější: „... to už tu bylo/ s tebou i bez tebe/ já o tom něco vím/ zasrané STB/ já si to pamatuju/ tu hrůzu pamatuju/ ty noci pamatuju/ ta rána pamatuju/ seznamy pamatuju…/V novinách zahlédl jsem vlastní podobiznu/ narozen v komunizmu, umřu v komunizmu.“
Za posledních patnáct let naší kotlinkou prosvištělo hned několik ostrých protinohavicovských kampaní: kvůli písním Dežo i Arab mi šahá na babu, kvůli medaili od prezidenta Zemana (v roce 2017), kvůli Puškinově medaili od Ruské federace, kterou básníkovi za propojení české a ruské kultury předal Vladimir Putin (v roce 2018), kvůli fotce s Tomiem Okamurou v obchoďáku a kvůli tomu, že Nohavica odmítl po začátku války na Ukrajině Putinovi tu medaili vrátit.
A aby toho nebylo málo, vyslal loni po pádu zatoulané ukrajinské rakety v Polsku do světa prostinkou říkanku: „Na Vánoce bude kapr nebo husa/ Počkáme co řekne pan prezident USA/...Ta raketa byla Ukrajince nebo Rusa/ Počkáme co řekne pan prezident USA/ Proč nám nefunguje horká vládní linka/ Pan prezident USA spinká, spinká, spinká…“Znalci jeho úžasných veršů trochu povytáhli obočí, jenže ty rozverné rýmy se dobře pamatují – a další skandál byl na světě. Zlobiví básníci si vždy najdou způsob, jak nám vrazit hlavu do škopku s ledem.
Nohavica ostatně už dlouho mezi dryáčnické ostravské popěvky vkládá i své nepříliš optimistické vize budoucnosti: „Kupte si hřebeny/ Blíží se všivé časy/ Zítřek je oděný/ Do šatů trhana/ Jdou trávou hyeny/ Na svoje hodokvasy/ Mám kufry sbaleny/ Už časně od rána“(Tak mě tu máš, 2012); „Kdo z nás?/ Doma u své mladé ženy/ Kdo z nás?/ V plné polní nastoupený/ Kdo z nás ?/ Až přijde čas?“(Poruba, 2017). A před velkou částí národa rozhodně nemusí své verše obhajovat. Jeho kritici však většinou znají jen písně, které válcují internet.
Svatý Petr u komise
Teď tu máme kulatiny našeho Básníka a věřím, že je pořádně oslaví. Zatím nepřipomíná „starého muže z kavárny Avion“, možná proto, že podvědomě pořád čekáme, kdy zase nějakou písní spustí pořádný skandál. Určitě se brzy dočkáme, protože Nohavica nemůže jinak. Vždyť to sám zpívá. Pusťte si Mám jizvu na rtu a Raz dva tři: „Vysoko nad lesy nad poli/ Lítají orli a sokoli/ Nikdo je neřídí/ Nikomu nepatří/ Daleko od lidí/ Raz dva tři! Jó!“
Provokatér Nohavica se neklaní politikům, celebritám a ideologiím. Klaní se básníkům. A ti jsou na tomto světě odpovědní jen Bohu a svému svědomí. Písní Mávátka nás už čtyřicet let bohapustě mystifikuje. Nikdy ten „správný směr“nehledal, mával vždycky proti větru. Možná proto se znelíbil tolika „pánům nahoře“, proto se o něj tak intenzivně zajímali „andělé na kůru“. A proto napsal tolik skvělých písní.
A když má zrovna ty kulatiny, nelze skončit jinak než oslavencovými verši. Tady je jeden aktuální mix:
„Zavřeli mě do kasáren/ začali mě učiti/ jak mám správný voják býti/ a svou zemi chrániti-ti-ti-ti/ a svou zemi chrániti“… „Míříme na sebe míříme já a ty/ ticho je kolem jen pes štěká za vraty/ na louce leží mrtví motýli/ padá déšť do esšálků/ jsme poslední dva kteří přežili tuhletu dlouhou válku“… „Pánové nahoře, na to jste vážně malí/ Abyste vydávali rozkazy k vraždění/ Musí-li války být, běžte si válčit sami/ A vaši věrní s vámi – mě, mě nechte být/ Jestli mě najdete, můžete klidní být/ Střílejte, neváhejte, já zbraň nebudu mít/ Nebudu mít, nebudu mít...“