Výběr ústavních soudců není soutěž „O zlatý paragraf“

Petr Kolman

Senát poslední květnový den odsouhlasil prezidentův návrh, aby se novými ústavními soudci stali Josef Baxa, Jan Wintr a Daniela Zemanová. Význačný a dle mnohých i vlivný správní soudce Baxa dostal v tajném hlasování od 79 senátorů pohodlných 63 hlasů, pražský akademik Wintr 64 hlasů a i soudkyně Zemanová slušných 59 hlasů.

Což vypadá na první pohled jako jasné a bezproblémové skóre, nicméně nezapomínejme, že předtím významný ústavně-právní výbor nedoporučil plénu Senátu Zemanovou a Baxu ke schválení. Což vyvolalo v části politických i právních kruhů velkou nevoli. Co si to ten výbor dovoluje? Jako právní teoretik nechci hodnotit personálie, to rád přenechám politikům a novinářům. Nicméně zde chci otevřít jinou diskusní kapitolu.

V posledních dnech se asi více než kdy dříve ukázalo hlubší nepochopení postavení a role českého Ústavního soudu. Veřejnost i mnozí politici jej neprávem chápou jako nejvyšší soudní instanci – jako jakýsi další justiční stupeň či „nadsoud“k existujícímu Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu správnímu soudu.

Je to zásadní omyl: Ústavní soud stojí mimo klasickou soudní strukturu a rozhodně to není další odvolací instance, i když jej tak mnozí nesprávně brali a berou. Bohužel včetně mnohých advokátů, kteří kolikrát do Brna ženou své klienty úplně zbytečně. Nemožno se pak divit, že více než 95 procent podání Ústavní soud odmítá.

Většinou již asistenti soudců rozpoznají, že jde o věc, která do jurisdikce tohoto soudu vůbec nespadá a podání bylo učiněno naprosto zbůhdarma.

Nepochopení role soudu

Z tohoto nedorozumění plyne i pojetí výběru ústavních soudců v očích mnohých komentátorů a politiků. Vnímají jej jako jakousi soutěž „Právník roku“či „Soudní hitparádu TOP 15“, kde patnáctka je přirozeně počet ústavních soudců. Mimo jiné i proto přišlo ono obrovské divení, když si jeden ze senátních výborů dovolil nedoporučit dva Hradem navržené kandidáty.

Dovolím si učinit návrh, jak říkají právníci „de lege ferenda“, tedy jak by to ideálně mělo být. Což takhle vypustit u kandidátů na ústavní soudce povinnost ukončeného právnického vzdělání a desetileté praxe? Ostatně třeba veřejný ochránce práv nebo ministři (včetně ministra spravedlnosti), poslanci nebo senátoři takové formální vzdělání též nemají zákonem předepsáno.

Posílil by se tím jasný vzkaz, že ústavní soudce má být především nezpochybnitelný, slušný a morální člověk, koneckonců právně-organizační věci a podkladovou paragrafovou práci mu stejně zajišťují odborní asistenti s příslušným specializovaným právnickým vzděláním. A vsuvka pro neprávnickou veřejnost: asistent ústavního soudce rozhodně není nějaká sekretářka, nebo dokonce podržtaška, ale plnohodnotný právník, často s titulem JUDr. nebo Ph.D., ba byly i případy, že asistent soudce měl titul docent nebo profesor.

Výrazně pozitivně by se tím posunulo vnímání pozice našeho Ústavního soudu, tedy aby hlídal ústavnost a – vznešeně řečeno – vyšší lidskoprávní spravedlnost. A také aby nebyl zahlcován zbytnými právními věcmi. Zopakujme si: skutečně to není třetí nebo čtvrtá klasická odvolací justiční instance, ale mimořádný orgán stojící zcela mimo justiční soustavu.

Dalším možným námětem je pak zcivilnění Ústavního soudu, například srovnáním platu ústavního soudce na úroveň poslaneckého platu. Což by bylo níže, než mají ústavní soudci dnes, nicméně by to byl naprosto důstojný plat. Koneckonců když má šetřit celá společnost včetně starobních a invalidních důchodců, pak by i tato úprava byla správným celospolečenským signálem: „Šetříme i my nahoře. A světe, div se, dokonce se začíná šetřit i v brněnských justičních palácích!“ právník a VŠ pedagog