Tenisté řeší: Je lepší trénovat na zrádný a pomalý povrch, nebo hrát dobře zbylých devět měsíců?
Pohled
Tři nejvýše postavené české tenistky na světovém žebříčku se po výbuchu v prvním kole Roland Garros shodly: „Hurá, antuka je konečně za námi, těšíme se na trávu.“
Těžko se Barboře Krejčíkové, Petře Kvitové a Karolíně Plíškové divit, když v Paříži za poslední dva roky urvaly dohromady jen dvě výhry.
Letos se ze čtrnácti našinců v hlavní soutěži prokousala dál než do druhé rundy jen Karolína Muchová. A válí dál, nasazenou Rumunku Beguovou porazila 6:3, 6:2 a v osmifinále ji čeká Ruska Avanesjanová. Jenže představuje velkou výjimku.
Přitom čeští tenisté na oranžovém povrchu vyrůstají, a tak by jeho záludnosti měli mít zakořeněné hluboko ve výpletech raket.
Jenže výsledky tomu neodpovídají. I loni v Paříži vydržela nejdéle Muchová, jež dohrála ve třetím kole. Zbylých deset krajanů hledalo termín zpátečního letu až příliš brzy.
Proč to tedy v posledních dvou letech na Roland Garros tak skřípe?
Začněme rozplétat příčiny od zmíněných ženských hvězd.
Kvitová i Plíšková spoléhají především na tvrdé údery, které na pomalých oranžových dvorcích zkrátka neškodí tolik jako jinde.
Navíc obě procházejí závěrečnou fází kariéry, a tak se často potýkají se zraněními a horší fyzickou zdatností, která je v dlouhých výměnách tuze potřebná.
PK ze čtrnácti účastí na Roland Garros v kariéře vytěžila dvě semifinále, KP ze dvanácti jediné. „Nejde o můj nejšťastnější grandslam,“posteskla si letos Kvitová. „Antuku nemusím, rok od roku se mi na ní hraje hůř,“přidala Plíšková.
Obě česká esa proto radši sbírají úspěchy na betonu a trávě, k níž nyní upínají pozornost.
Zajímavý případ v oranžové detektivce představuje Krejčíková.
Předloňská šampionka Paříže z dvouhry i čtyřhry tehdy udivila pro antuku dostatečně razantní, a přitom variabilní hrou. Senzačně dokráčela až ke dvěma titulům, jenže od té doby úřadovala víc na zbylých grandslamech.
Jistě, loni do francouzské metropole přicestovala těsně po vleklém zranění lokte, nyní však měla ukázat víc než soužení v prvním kole.
„Na antuce jsem se letos trápila, vždyť na ní skoro nehrajeme. Za dva roky jsem se posunula, abych mohla čelit nejlepším na betonu.“
Z tohoto pohledu je skutečně výhodnější
umět spíš na rychlejších kurtech. Tenistky letos objížděly antukové akce v dubnu a květnu, Roland Garros trvá do poloviny června, cihlová drť se dostává ke slovu ještě v části července.
Zbytek sezony se barví převážné do modré s nádechem zelené.
Proto Krejčíková nerozhodně přemítá: „Ani nevím, jestli je lepší trénovat na antuku, nebo hrát zbylých devět měsíců dobře na betonu.“
Zbylé Češky prominou, ale v Paříži
se od nich příliš nečekalo. Až na dvě výjimky. Jednu ztělesňuje Muchová, druhou Markéta Vondroušová, zdejší finalistka z roku 2019.
Zručná levačka se naopak na antuce vyžívá, umí rotované údery i precizní kraťasy. Jenže letos doplatila na krutý los, který jí coby 60. hráčce pořadí už do druhého kola přisoudil nasazenou devítku a loňskou semifinalistku Kasatkinovou. Smůla, mohla dojít hodně daleko. Oranžovým paradoxem si letos prošel i nejlepší český muž Jiří Lehečka. Ačkoli první tenisové krůčky absolvoval na antuce, vyrostl v agresivního hráče, který se do ráže dostává na rychlých kurtech. Což ukázal na letošním Australian Open, kde se probil do čtvrtfinále.
„Na antuce se necítím úplně zle, ale výsledkově se mi nedaří. V zápasech mi nefungují věci, o které se mohu na betonu opřít,“prohodil po tvrdé lekci ve druhém kole.
Nicméně si uvědomuje, co zdobí všechny špičkové hráče a představuje jednu z krás tenisu.
„Jestli chci mířit výš, budu muset něco uhrát na všech površích.“