NATO, to nejsou jen bomby
Severoatlantická aliance dnes slaví 75 let od svého vzniku. Na začátku byla hrozba konce světa – a teď tomu není jinak. NATO už ale dnes není jenom vojenský pakt, je to také infrastruktura pro sdílení znalostí.
Severoatlantická aliance odstartovala 4. dubna 1949 jako mezinárodní organizace sdružující 12 zemí. Některé, ač demokracie, stále měly svá koloniální panství. Za 75 let se počet členů NATO skoro ztrojnásobil a rozloha zvětšila zhruba 1,2krát. Z dřívějších kolonií jsou dnes nové státy s právem podílet se na správě světa prostřednictvím OSN. To vzniklo 24. října 1945 a oněch 12 aliančních zemí představovalo 23 % z 51 států, které se rozhodly spravovat Zemi po světové válce.
Svou politikou rozšiřování v dobách studené války i po jejím konci přispívalo NATO k šíření hodnot demokracie v zemích s totalitní minulostí. Ovšem ani odhodlání „hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu“nezabránilo tomu, aby v některých členských zemích proběhl vojenský převrat (někdy i opakovaně), moci se na čas ujala vojenská junta, anebo se k moci dostali populisté.
Ve vestfálském systému však NATO neexistuje izolovaně. Pro OSN (v Radě bezpečnosti zasedají mezi pěti stálými členy tři členové NATO a díky dalším třem místům vyhrazeným mezi deseti rotujícími členy pro východní a západní Evropu může NATO teoreticky reprezentovat až 40 % hlasů) byli vojáci ze zemí Aliance dlouhou dobu jedinou možností, jak zajistit ochranu, podporu nebo prosazení míru pod mandátem Rady bezpečnosti OSN. Mezinárodní organizace totiž nemůže mít vlastní vojenskou sílu. To je právo a povinnost suveréna, a tím jsou národní státy.
NATO nemůže mít své vojáky, ale jako každá mezinárodní organizace může mít vlastní infrastrukturu. Síť produktovodů, skladů, letišť a radarových stanovišť vybudovaných jako příprava potenciálního bojiště třetí světové války. Aliance však může mít také své vojenské schopnosti. Ty jsou reprezentovány soustavou aliančních velitelství, úřednickým aparátem soustředěným do agentur a schopnostmi, které mají agentury rozvíjet ku prospěchu svých členů.
Nejznámějším symbolem takové schopnosti je AWACS (Airborne Warning and Control System), letadlo s kruhovým radarem na trupu určené ke kontrole bojiště. Od roku 2010 patří Česko mezi 17 zemí s plnohodnotným členstvím v NATO Airborne Early Warning & Control Force (létající středisko řízení a velení). To znamená, že české radarové firmy se podílely na modernizaci technologií zabudovaných v letounu, jenž vznikl na půdorysu kompromisu mezi Evropou a USA v 70. letech.
Infrastruktura však není jen beton, budovy nebo trubky pro letecký benzin. Po rozšíření o postkomunistické země prošlo NATO transformací a jedním z jejích produktů je podpora znalostní ekonomice Aliance, protože bez znalostí, jejich tvorby, sdílení a aplikace nelze tak rozsáhlou organizaci, jako je NATO (16 % velikosti OSN, 118 % velikosti EU), transformovat.
Proto vzniklo již 28 specializovaných center excelence (COE). Poslední otevřela Kanada a zaměřuje se na problematiku klimatické změny. První COE v postkomunistické zemi bylo otevřeno v Česku, ve Vyškově, akreditováno v roce 2007. Specializuje se na ochranu proti zbraním hromadného ničení a z hlediska množství zastoupení zemí, které se podílejí na činnosti centra, jde o nejúspěšnější projekt. První COE akreditovalo v roce 2005 Německo, 15. člen
Svou politikou rozšiřování v dobách studené války přispívalo NATO k šíření hodnot demokracie.
NATO, které dnes do rozpočtu Aliance přispívá stejným dílem jako USA. Ty byly, s podílem na rozpočtu přesahujícím jednu pětinu, po dlouhá léta hegemonem uvnitř Aliance. Odpovědnost za evropskou obranu proto tedy dnes padá hlavně na EU.
V čele Aliance stojí generální tajemník. Na tomto postu se vystřídalo 13 Evropanů ze západních zemí reprezentujících hodnoty liberálních i levicových stran. Zdá se však, že na rozdíl od EU, kde hlavní pozice v obranné a bezpečnostní politice jsou vyhrazeny i ženám, je NATO dosud výhradně mužskou záležitostí. Nejvíce tajemníků měla zatím Itálie, následována Británií a Nizozemskem. Se vzrůstem významu východního křídla NATO sousedícího s Ruskem však lze čekat, že by post generálního tajemníka mohl zaujmout i někdo z východní Evropy. Postkomunistické země představují dvě pětiny členů a jedinou významnou funkcí, již zatím obsadily, byl 18. z 20 dosavadních předsedů Vojenského výboru. V letech 2015 až 2018 ji vykonával armádní generál Petr Pavel.
Mírový, či válečný pakt?
Lze se přít, zda je Aliance mírový, anebo válečný pakt. Česká veřejnost je v této otázce rozpolcena, přestože na území členských států jsou hned dvě výzkumné instituce zabývající se výzkumem míru: Institut pro výzkum míru (PRIO) v norském Oslu a Stockholmský Institut pro výzkum míru (SIPRI) ve Švédsku. A letos na podzim se dokonce – po vstupu Švédska – i Nobelova cena za mír už bude udělovat na území Aliance. Za více než stoletou historii putovala nejvíce do USA a mezi deseti zeměmi, kam byla udělena nejčastěji, je také pět zemí NATO.
Znamená to však, že je svět s velkým NATO dnes bezpečnější? V roce 1949, kdy vzniklo, ukazovaly „hodiny posledního soudu“tři minuty do konce světa. A i když se s koncem studené války vrátila na za deset minut dvanáct, v roce 2023 už hodiny ukazovaly 90 vteřin do půlnoci. Konec světa, který vyrostl z 2,5 miliardy obyvatel v roce 1950 na současných 8,1 miliardy, totiž už vůbec nemusí přijít jen s atomovou válkou či s vojenským konfliktem. Proto už NATO nejsou jenom bomby.