„Často řešíme chyby politiků či ekonomů“
Metropoli trápí nedostatek sociálních pracovníků více než zbytek Česka. Mnoho lidí obor sociální práce nedostuduje kvůli mylnému očekávání.
PRAHA „Dříve jsem si myslela, že ústředním tématem práce sociálního pracovníka je pomáhat, ale je to moc široký pojem,“říká Monika Havlíčková, zástupkyně vedoucího oboru sociální práce na Vyšší odborné škole teologické a sociální v Praze 9 a místopředsedkyně Asociace vzdělavatelů v sociální práci (ASVSP).
„Snažím se vidět ideu a hlavní cíl, vědět, kam s klientem jdu, jaký je jeho cíl a možnosti. Proto je tak důležité vzdělání sociálního pracovníka, aby věděl, jak na to,“dodává Havlíčková.
Podle loňského průzkumu chybělo v Praze 307 pracovníků v sociálních službách, nejvíce v České republice. Oblast sociálněprávní ochrany dětí v minulém roce postrádala 50 sociálních pracovníků. Čím to je?
Výše finančního ohodnocení proti velké míře zodpovědnosti, rizikovosti pracoviště, náročnosti témat, přesahu do jiných profesí, nejasnému vymezení činností a nutnosti neustále se učit, rozhodují v neprospěch této profese. Stává se, že si to lidé vyzkoušejí a ve zkušební době odejdou. Velmi často si musí brát ke svému hlavnímu úvazku další pracovní aktivity, aby finančně vyšli. Nelze se divit, že kvalifikovaní odborníci odcházejí jinam.
Liší se situace v Praze oproti zbytku České republiky?
V Praze žije okolo 1,4 milionu lidí. Neříkám, že všichni jsou klienti sociální práce. Je samozřejmě nutné k tomu připočítat ty, kteří nejsou hlášeni, například pracovní migranty z jiných států. To s sebou přináší přetlak na sociální pracovníky v podobě počtu intervencí. Kolegyně mi říkala, že na jejím oddělení sociální prevence je až 350 konzultací za měsíc na jednoho pracovníka, v úřední den za ním přijde až třicet klientů. A tyto počty narůstají.
Může za to i nedostatek absolventů oboru sociální práce?
Neodchází tolik absolventů oproti tomu, kolik uchazečů přijmeme. Vnímám ve společnosti zakořeněný stereotyp, že sociální pracovník by měl být srdcař. Přitom je ale důležité, aby si uměl udržet hranice ve vztahu ke svým klientům. Je to regulované povolání a ne každý odbornou přípravou projde.
Myslíte si, že z pohledu uchazeče studium vypadá jednoduše?
Podle mě ano. Často je motivací pro studium pouze to, že si dobře rozumím s lidmi. Zároveň ze strany státu není dostatečná podpora pro obor sociální práce.
Je velký je zájem o studium oboru sociální práce na vaší škole?
I přes riziko nižšího počtu přijatých uchazeče o studium pečlivě vybíráme. Chceme tak minimalizovat počet těch, kteří studium nedokončí. Během covidové pandemie jsme zaznamenali vyšší počet zájemců. Lidé v krizi nejspíš více vnímali důležitost této profese. Mám za to, že to ale trvalo jen jeden rok.
Zmínila jste stereotyp srdcaře. Je to podle vás nevhodný přístup?
Otázkou je, kdo a co pod tímto označením vidí. Podle mě to není hlavní předpoklad, ačkoli se od nás samozřejmě očekává, že budeme empatičtí, vnímaví, milí a hodní. Takové schopnosti může mít i laik. Ale vztah pracovníka a klienta je založen na efektivní komunikaci a aktivním naslouchání. To je něco jiného, než když se sejdou přátelé. Takový „srdcař“bez profesionality může v práci mnohem snadněji a rychleji vyhořet.
Jak to?
Chápu, že třeba v domově seniorů může být důležitější využít pozitivní vlastnosti než v jiných oblastech.
Ale sociální pracovníci často chrání všechny ostatní a zapomínají na sebe. Pokud jsou vyčerpaní, odrazí se to ve vztahu ke klientovi. Pak pracovnice říkají: „Já jsem se mu tolik věnovala a on se vůbec nezměnil.“Někdy je motivem pro sociální práci uspokojení vlastní potřeby pomáhat. Například někomu se věnovat. I s tím je potřeba pracovat.
Potom asi může být náročné pomáhat lidem, s jejichž chováním nesouhlasí.
Pracovala jsem se sexuálně zneužívanými a týranými dětmi. Když jsem se však setkala s člověkem, který byl agresorem tohoto příběhu, říkala jsem si, jak je možné, že v té rodině ještě existuje. Z hlediska morálky to bylo odsouzeníhodné chování. Přestože jsem s ním nesouhlasila, musela jsem se učit s tím rodičem nebo vychovatelem mluvit a pracovat. Učím se to pořád.
V ASVSP se snažíte o přibližování sociální práce veřejnosti. Proč?
Nedávno jsem četla článek o tom, jak zemský hejtman v Německu změnil svůj postoj k nějakému problému podle toho, co mu řekli „jeho sociální pracovníci“. Vkládají tam do nich mnohem větší důvěru. V tuzemsku se sociální pracovníci i my vzdělavatelé soustředíme spíš na péči o klienta. Ale je třeba usilovat i o to, abychom dostali informace směrem ven. V ASVSP se o to snažíme ve spolupráci s profesními spolky sociálních pracovníků.
Co je podle vás nutné změnit?
Musíme umět komunikovat se zastupiteli, radními, politiky o tom, jaké jsou potřeby a důležitost sociální práce pro společnost. Vstupujeme do politiky státu, ať se to někomu líbí, nebo ne. Od sociálních pracovníků se tady očekávají pozitivní vlastnosti, ne zpětná vazba a kritické myšlení. Často přitom musíme řešit chyby politiků a ekonomů.
Jak?
Můžu před klientem vyjádřit svůj nesouhlas s rozhodnutím politiků. Ale pak stejně musím najít nějaký způsob, jak situaci klienta sladit s aktuálně platnou legislativou. A to paradoxně nemusí být dobré pro klienta, pro profesi ani pro mě jako sociální pracovnici.
Lze dosáhnout toho, aby vám veřejnost více naslouchala?
Je zapotřebí stále vyvolávat veřejnou debatu o významu sociální práce pro společnost a uznat sociální práci jako nedílnou a nenahraditelnou součást pomoci státu společnosti.