Problém tří těles a „temný les“lidstva

Vladimíra Vokála, moderátora iDNES.cz

Kdo má v mém okolí Netflix, řeší sci-fi seriál Problém tří těles. Někdo na něj nadává, jiní hovoří o skvělé podívané. Osobně prožívám rozpaky. Mám totiž tu nevýhodu, že jsem Problém tří těles četl, stejně jako zbylé dva díly této geniální trilogie. A k tomu jsem ještě s předstihem zhlédl i 30 dílů San Ti, což je starší čínská adaptace vědecko-fantastické ságy. Nebojte. Nebude následovat obsáhlá a nudná recenze třicetidílného seriálu asijské komunistické provenience, i když uznávám, že přes svou zdlouhavost mě vlastně bavil mnohem více než netflixová multikulturní verze.

Rád bych si ale všiml dvou rozměrů, které na pozadí více či méně příznivých reflexí poněkud zanikají, přitom jsou nesmírně zajímavé a poučné. Prvním z nich je samotná postava autora trilogie. Předpokládám, že Liou Cch’-sina zná jen málo Čechů. Zřejmě by většina z nás měla problém jeho jméno správně vyslovit.

V čínském literárním prostředí jde přitom o „národní poklad“. Málokterý čínský spisovatel získal nezpochybnitelný domácí a hlavně světový respekt jako on. Prestižní sci-fi cenu Hugo obdržel jako první Asijec v historii. Zatímco v Maově éře představovala vědecko-fantastická literatura nebezpečný buržoazní element, dnes se díky Liouovi stalo z Číny druhé centrum světového sci-fi.

On sám se považuje za apolitického člověka a k aktuálním tématům se vyjadřuje zřídka. Přesto občas pronese slova, která na Západě vzbudí rozpaky: jako když pro magazín The New Yorker podpořil násilí, jež provádí čínská vláda Ujgurům. Těžko říci, zda si to skutečně myslí, nebo jde o ústupek „mocným“, aby mu dali pokoj.

Políček rudému režimu

Ale to, co píše ve svých knihách, zavání silnou svobodomyslností. Sama podstata klíčové zápletky Problému tří těles, hluboká nespravedlnost, kterou pociťuje astrofyzička Jie Wen-ťie poté, co krvavá kulturní revoluce umučila jejího otce, představuje otevřenou kritiku fanatického maoismu. A trilogie, jak ostatně dokazuje úvodní scéna seriálu Netflixu, je plná podobných Liouových políčků komunistickému režimu.

Druhý rozměr představuje to, co je v první sérii naznačeno jen jemně, přitom jde o nejvýznamnější odkaz ságy: teorie „temného lesa“. Profesor antropologie Ivo T. Budil v poslední knize Globální dějiny a postliberální společnost: Budoucnost západní civilizace shrnuje Liouovu vesmírnou sociologii takto: Číňanův vesmír „oplývá civilizacemi nacházejícími se na různém stupni vývoje. Vzhledem k rozpínavosti života a stálosti přírodních zdrojů probíhá v kosmu malthuziánský zápas o přežití. Všechny kontakty mezi dvěma společenstvími inteligentních bytostí končí vyhlazením jedné z nich. Vesmír se podobá temnému lesu, v němž každý tvor skrývá svoji přítomnost, aby nebyl zardoušen silnějším predátorem.“

Ivo T. Budil přirovnává tuto pochmurnou vizi ke krvavé minulosti lidského rodu. Podle něj byl podobně děsivý svět starého paleolitu, v němž vedle sebe nepřežilo více inteligentních forem Homo sapiens. V pravěkém „temném lese“proto vyhynuli všichni konkurenční neandertálci či denisované.

„Temný les“však zdaleka není jen literární fikcí či dávno ztracenou historií. Je součástí naší podstaty. I dnes zažíváme malthusiánský zápas o přežití a ne vždy vyhrává ten morálnější, lidštější či altruističtější. Nepochybuji o tom, že čínského spisovatele inspiroval dnešní bláznivý a krutý svět. O to je jeho trilogie cennější a může fungovat jako memento. I když tím zřejmě našim čtenářům naznačuji, jak celý příběh o souboji lidí a Trisolarisanů dopadne.