Nejlahodnější ořechy prý dozrávají v Piemontu
VNěmecku a ve Francii symbolizovaly její větévky manželské blaho a plodnost, ve starověkém Římě nosily štěstí a keltští druidové používali lískové hůlky, aby nahlédli do budoucnosti. Prý i Mojžíš se na čtyřicetileté pouti do země zaslíbené opíral o hůl z lísky.
Archeologové našli statisíce opražených skořápek lískových ořechů i v kupě smetí na Hebridech. To je toho, že? No jo, jenže odpadky byly staré devět tisíc let. Když uvážíme, že slavný Ötzi z Alp s sebou také táhl tlumok z lískového roští, není pochyb, že jsou tyto keře a plody s lidským pokolením svázány odjakživa. Nebo přinejmenším od neolitu.
Byť naši předci neměli k dispozici precizní laboratorní metody ani nutriční tabulky, intuitivně poznali, jak moc jsou lískové ořechy výživné: obsahují totiž pětinu cukrů, nepatrně méně bílkovin a hlavně 60 procent „zdravých“tuků s vysokým podílem mononenasycených mastných kyselin. Profesorka Rachel Brownová z Univerzity Otago na Novém Zélandu ve své studii dokonce potvrdila, že nějakých 50 gramů lískových ořechů denně dokáže povzbudit kardiovaskulární systém. Nesmějí být samozřejmě utopeny v tučném a sladkém krému, ale pěkně čerstvé, jen opražené, aby byly lépe stravitelné. Obsahují mocné zásoby vitaminu B3, B6, E i kyseliny listové a také hořčíku, fosforu, manganu, draslíku či zinku.
Sady lískových keřů sice najdete téměř po celém světě, ale ty nejlepší z nejlepších se prý rodí jenom na severu Itálie – v Piemontu. Jsou kulaté, voňavé, jemné, sladké a mají nejen vysoký podíl omega-3 a omega-6 mastných kyselin, ale také pro Čechy mile znějící jméno: Tonda Gentile Trilobata. V roce 1993 získala tato odrůda dokonce certifikát IGP (Indicazione Geografica Protetta) neboli chráněné zeměpisné označení.
Nejde ovšem pouze o odrůdu, ale také o způsob pěstování a především sklizně. Kdepak, žádné průmyslové otrhávání plodů! Pěstitelé musí počkat, až ořechy na přelomu léta a podzimu dozrají a dobrovolně se poroučejí na zem. Teprve potom z nich prý bude oříškový krém nejlahodnější.