Pohádka o pokladu z lískového keře
Ne, nemohou za to Římané, Sumerové, starověcí Egypťané, Keltové ani Aztékové. V tom, že po večerech hřešíme u seriálů s lžicí a sklenicí oříškové pomazánky, má prsty Napoleon Bonaparte.
Nebýt jeho kontinentální blokády na počátku 19. století, mohli jsme možná krotit mlsnou zdravěji. Jenže aby prchlivý Korsičan „vyhladověl“nepřátelskou Británii, zakázal Evropě obchodovat s jejími koloniemi, čímž ji připravil o kávu, třtinový cukr či kakao a přiměl naše předky vymyslet třeba řepný cukr, cikorku a na severu Itálie dostupnější náhražku čokolády z lískových ořechů. Těch měli v Piemontu, oblasti okolo Turína, odjakživa plno.
Tenhle bohulibý vynález, který piemontští cukráři dál zušlechťovali a zdokonalovali, získal jméno gianduja. Za názvem se přitom skrývala slušná porce ořechů i jisté mazanosti: Gianduja je totiž jednou z postav v komedii dell’arte i rozverná maska, jež na turínském karnevalu zosobňuje Piemont. Když tedy nechali cukrářští mistři roku 1865 rozdávat rozjařeným hostům masopustu tabulky gianduji z rukou Gianduji, zachovali se obzvlášť vychytrale. Jako by se poučili v příručkách moderního marketingu.
Tomu prostě nešlo odolat! Bylo to skutečné terno, rozhodně na tehdejší poměry, byť o celosvětovém úspěchu ještě nemohla být ani řeč.
Ten si připsal až místní cukrářský rod Ferrerů. Pokud vám tohle jméno něco připomíná, není to podobnost čistě náhodná. Byli to oni, zakladatelé cukrovinkového impéria z města Alba, proslulého vínem, broskvemi, lanýži – a Nutellou.
V příběhu fenomenálního úspěchu Ferrerovy ořechové pasty se přitom opět vynořují známé historické kulisy: válka, tentokrát však druhá světová, nedostatek ingrediencí, jako je kakao, a hlavně mimořádná vynalézavost, již prokázal Pietro Ferrero, když se rozhodl udělat z gianduji svůj majstrštyk.
V dílně na via Ratazzi v Albě roky tříbil směs kakaa, ořechů, oleje a melasy, až se balíčky Giandujot proslavil – a roku 1949 vyčerpáním zemřel. Naštěstí se jeho díla a slibně se rozvíjející továrny ujali bratr Giovanni a syn Michele, kteří o dva roky později uvedli na trh SuperCremu: z tuhé hmoty vyrobili o poznání jemnější a snadno roztíratelnou pastu. Co následovalo pak, byla taková vlašská variace pohádky o lískových oříšcích. Když roku 1964 dostal krém hebkou a vláčnou konzistenci a globálně srozumitelné jméno Nutella, ukázalo se, že společnost Ferrero sice nenašla v ořeších z piemontských svahů Popelčiny svatební šaty, zato poklad. A pořádný!
Jak se navíc zdá, je nejspíš nevyčerpatelný, protože další a další generace dětí propadají vábení sladkého italského krému. Tudíž se žádný konec téhle pohádky, ať dobrý, či ještě lepší, v nejbližší době určitě nechystá...