Můj den učitelky v čínské škole
Učení začne ještě dřív, než začne výuka, a pokračuje i po večeři. K tomu každý den spartakiáda.
Kateřina Lu Krumpálová
Dívám se na hodinky. Konečně bude za pět minut poledne. To skončí čtvrtá hodina a děti mají více než hodinu na oběd a odpočinek. Ale na to, že jsme soukromou školou, za kterou rodiče platí velké peníze, je jídlo v našich jídelnách dost nejedlé. Jistě, dají se najít i pokrmy, kde to neplave v oleji, ale ovoce a kvalitní maso už těžko.
Stěžují si snad všichni, ale protože škola má podepsanou smlouvu s danou firmou, nedá se svítit. I na státní univerzitě, kde jsem studovala, jsme měli daleko lepší a pestřejší nabídku. A tak většina dětí oběd zakončí v obchůdku v přízemí, kde se tvoří neskutečné fronty.
Občas se tam v lednici dá najít pár jablek, značně předražených, jinak jsou to samé čipsy, sušenky, čokoládové tyčinky a sladké nápoje. Energetické nápoje z nabídky naštěstí stáhli, ale káva v plechovkách zůstala.
Pokud mají děti i tak pocit, že se nenajedly dosyta, objednají si mobily dovážku z restaurací v okolí. Učitelé se většinou tváří, že to nevidí. Proč? Protože studenti přeci nemají během dne mobilní telefony. Ty ráno odevzdávají třídnímu učiteli, který jim je na konci dne opět vrátí. Jak je tedy možné, že si mohly objednat hamburgery a kolu? Někteří zašermují rukama, jako že telefon do krabice vložili, další tam položí nějakou maketu a doufají, že to učitel nebude zkoumat, a jiní mají prostě telefonů víc.
Pozor, nástup
Naše internátní škola je takové malé městečko. Většina našich dětí bydlí na kolejích. Na každém patře funguje několik vychovatelek a každou noc tam přespává také jeden z učitelů. Kdo má službu, poznáte jednoduše, protože do práce nastupuje se spacákem a polštářem v ruce.
U těch malých tak nějak i supluje rodiče, protože se jim kolikrát večer hodně stýská. To pak vidíte, jak po chodbách v bačkůrkách pochodují malí šmudlové s plyšákem v ruce a hledají svou oblíbenou vychovatelku, aby je uložila do postele.
Všechny děti bez ohledu na věk musí vstávat v 6:15, snídaně začíná v sedm hodin. V 7:40 už musí všichni sedět v lavicích, protože je čas na čtení knih v angličtině před samotnou výukou.
Jeden rok jsem četla s týmem malých fotbalistů, jejichž znalost jazyka byla na úrovni nula. To už jsem musela vymýšlet opravdu kreativní metody, jak zaujmout jejich pozornost, ale dařilo se spíš střídavě, protože už jen udržet je sedět v klidu bylo obtížné.
První školní hodina začíná v 8:10 a jako každá další trvá čtyřicet minut. Každé první pondělí v měsíci po ní následuje velké shromáždění na školním hřišti, kde se sejdou všechny ročníky. Třídy tam nabíhají v úhledných řadách, v čele s učitelem oběhnou celý atletický ovál a zařadí se na své značky na trávníku, které ráno předtím my tělocvikáři musíme vyměřit a vylepit, aby se předešlo chaosu. Z tribuny to sleduje vedení.
Velící učitel do megafonu zařve pokyny a ceremoniálně se vztyčí čínská vlajka za zpěvu zkrácené verze hymny. Tu už jsem se za tu dobu naučila nazpaměť i já.
Následuje proslov ředitelky a několika dalších. Většinou jde o povzbuzující řeči, přihodí nějaká moudrá přísloví, jakoby příklady ze svého života, aby šli studentům příkladem, nabádají, aby dobře studovali a dělali nám čest.
Pak oceněný student z minulého
Řád a kázeň měsíce přečte řeč, kterou mu z většiny připravil jeho učitel, aby náhodou neřekl nějaké nepřístojnosti, a za řevu megafonu si jednotlivé třídy opět oběhnou ovál a doklušou až do třídy.
Druhé pondělí v měsíci shromáždění probíhají uvnitř v hale s tím, že jsme rozděleni na základní a střední školu. Proslov má ředitel daného stupně, řeší se problémy z předešlých týdnů a hlavně se udělují ceny z jednotlivých předmětů za nejlepší výsledky, nejznatelnější zlepšení, největšího pomocníka a různá další ocenění, aby diplomy a dárky dostali téměř všichni a nikomu to tak nebylo příliš líto.
No, přestávka…
V 9:25 začíná třetí školní hodina, po které následuje první ze dvou patnáctiminutových přestávek. No, přestávka…
Třídy se musí dostavit do vyhrazených místností nebo za dobrého počasí ven na hřiště, kde probíhá cvičení podobné spartakiádě. Středoškoláci chudáci musí nacvičit jasně dané cviky sestavené nějakou národní tělocvikářskou kapacitou, které provádějí přesně na hudbu. Jako všichni středoškoláci v zemi.
Malé děti to mají lepší. Většinou stihneme tři písničky. Používáme čínské i anglické, na které nacvičíme choreografii během hodin tělesné výchovy. Většinou máme vytipovaných pár studentů, které to baví a učí se rychle. Ty to naučíme a ti pak učí ostatní a během cvičení stojí vepředu, aby se zbytek aspoň trochu chytal.
Po půl roce se skladby většinou obměňují. Ještě že máme učitelku tanečnici, jinak nevím, jak bych vymýšlela kroky třeba na písničku We Will rock you od skupiny Queen, která byla jedna z nejoblíbenějších.
Jinak mají děti pouze pět minut, aby se stihly přesunout do další učebny, která může být i v jiné budově, případně si odskočit na záchod nebo vyměnit učebnice ve skříňce. Pozdní příchody jsou tak zcela běžné a někdy se nám studenti cestou někam poztrácejí, takže máme na telefonu dozory, kterým hlásíme, kdo nám chybí. Oni pročesávají chodby a přilehlé místnosti a opozdilce nám přivedou.
Oční cvičení ve tmě
Hodina v 10:20 začíná nejdříve pětiminutovým očním cvičením. To všichni sedí potmě ve svých třídách se zavřenýma očima a podle pokynů, které se linou z reproduktorů, procvičují oči unavené ze studia. Samozřejmě to většina šidí a prostě nic nedělají. Některým se podaří i usnout.
Po obědě začíná pátá vyučovací hodina a po šesté mají děti patnáct minut volna, které je opravdu jen pro ně samotné. Kluci často nejsou vůbec líní vyběhnout na basketbalové kurty zaházet si s míčem. Basketbal je, co se týče oblíbenosti sportů v Číně, na prvním místě, za ním následuje většinou fotbal.
Na začátku sedmé hodiny všechny čeká druhé oční cvičení v potemnělých učebnách. Na základní škole výuka končí v 15:40, zatímco středoškoláci mají o jednu hodinu navíc. Poté následují povinně volitelné kluby. To platí i pro nás učitele. Každý učitel musí nabídnout studentům alespoň jeden zájmový klub, na který mohou minimálně jednou týdně docházet. Často jsou zaměřené na procvičování cizího jazyka, tvořivé činnosti, zpěv, hru na hudební nástroje, tanec, programování atd. Na ostatní činnosti se najímají instruktoři zvenčí. Máme i kluby, na které se musí studenti mikrobusem přesouvat mimo areál školy, to je například jezdectví, plavání, golf nebo lukostřelba.
Volno. Pardon, to je vtip
Pak už je večeře a volno. Kdepak, to byl vtip. Ve čtvrt na sedm večer jsou všichni, kteří bydlí na koleji, opět zpátky v lavicích. Středoškoláci začínají četbou novin, aby věděli, co se děje doma i ve světě, součástí je většinou diskuse s vyučujícím.
Ostatní ročníky už začínají rovnou večerním studiem. Na tabuli pověřený student vypíše všechny domácí úkoly na další den, aby učitel, který má v dané učebně službu, věděl, co má studentům kontrolovat. První stupeň ZŠ je pro učitele samozřejmě nejnáročnější, protože malé děti potřebují vedení, často si s úkoly nevědí rady, neudrží tak dlouho pozornost a některé rovnou s hlavou na lavici usnou.
Tak jsem třeba třeťákům vysvětlovala v čínštině početní příklady z matematiky, přírodopis, ale i cvičení z čínského jazyka. Kolikrát jsem se zapotila, než všechna ta „proč“ustala a všichni pochopili. Dva roky jsem dělala třídní učitelku osmákům. Na matematiku v čínštině jsem jim rovnou řekla, aby se mě neptali. Buď jsme našli studenta, který to chápal a ostatní to naučil, půjčili jsme si nějakého chytrého studenta z vedlejší učebny, anebo si rovnou zavolali matikářku, pokud byla ještě v kabinetě, aby jim to ještě jednou vysvětlila.
Druhý stupeň základky má padla pět minut před osmou večer a středoškoláci ve čtvrt na devět. Měli byste vidět, jak kolikrát vystřelili z učeben, jen aby už byli z budovy pryč.
Jenže to se samozřejmě nelíbilo vedení, takže teď musíme všechny před zazvoněním seřadit před učebnami a čekat. Jakmile zazvoní, všichni se potichu vydáme ke dveřím kolejí, kde si je převezmou vychovatelky, aby se děti někde necouraly a nedělaly si snad probůh na chvíli, co chtějí.
Večerka je v devět, pro starší o půl hodinu déle.
Lepší je to jen v pátek, kdy se končí krátce po třetí. O dvacet minut později už všichni sedí ve žlutých školních autobusech, které je rozvážejí po městě.
Návrat do školy je v neděli v půl šesté. O hodinu později už, neděle neneděle, začíná večerní studium, během kterého se připravují na další týden.
Je i možné, aby studenti zůstali na koleji během víkendu, pokud rodiče nemají čas nebo jsou mimo město. Studenti ale zůstávají zavření v areálu školy a ani středoškoláci nemají dovoleno brány opouštět.
Přijde mi, že někteří rodiče vidí naši školu jako odkladiště potomků, aby měli sami více klidu.