Tradiční recept funguje, Slováci v Třinci excelují
Táhnou produktivitu a dřou i v obraně. Mistrovský Třinec na slovenských hokejistech stojí, což jasně dokládá také letošní play off. Novinka? Ani náhodou! Spojení klape dlouhodobě. „Pořád u nás máme nastavené, že Československo patří k sobě,“líčí sportovní manažer klubu Jan Peterek.
V aktuálním ročníku u Ocelářů nastoupilo hned osm hráčů ze Slovenska. Po výměně útočníka Richarda Pánika do Pardubic jich zůstalo sedm. Možná si říkáte, že je to hodně. Na poměry jiných extraligových celků ano, v Třinci však nejde o nic neobvyklého. Za posledních deset sezon se zde protočilo čtyřiadvacet hokejistů od východních sousedů.
„Charakterově se velmi podobají Čechům. Zároveň jsme u hranic, takže i v mládeži máme dost slovenských nebo polských hokejistů, k tomu slovenské majitele... Je to automatismus,“vysvětluje Peterek.
Nejen blízkost, ale právě i napojení prostřednictvím vlastníků na generálního partnera — Třinecké železárny — se ukazuje jako velmi podstatné. Nejvýrazněji je symbolizuje Ján Moder, člen dozorčí rady regionálně významné společnosti zastává i pozici prezidenta klubu.
„Představuje jistotu, že když tam chlapci podepíší smlouvu, mají nadstandardní podmínky. Co se týče zabezpečení a zázemí, od haly až po odměny, řadí se Třinec mezi top kluby v Evropě,“míní bývalý obránce Ľubomír Sekeráš.
Trenčínský rodák za Slezany hrával už v polovině devadesátých let. Poté, co se probili do nejvyšší soutěže. Krajanům jako jeden z prvních prošlapával cestu. Z přivádění „chalanů“vznikla funkční tradice.
Však se podívejte na současnou sedmičku. Nefiguruje v ní nikdo, komu byste dali jen pár zápasů, aby vykrýval rozsáhlou marodku. Naopak, všichni patří mezi důležité hráče.
Loni ve vyřazovacích bojích Oceláře bodově táhla elitní česká formace s Danielem Voženílkem, Andrejem Nestrašilem a Martinem Růžičkou, která patřila mezi stěžejní rovněž v základní části.
Ale letošní play off? Růžička se zranil a týmovým statistikám vévodí Libor Hudáček s dvanácti body. O dva zpět je Marko Daňo, jenž u Ocelářů navazuje na otce Jozefa. Právě jejich ofenzivní akce mužstvu nejviditelněji pomohly ve zrádném boji o pátý titul v řadě.
V sestavě ale najdete i další slovenské forvardy. Méně nápadné a přece těžko postradatelné. Zářným příkladem je Vladimír Dravecký. Jeden z lídrů, který se dlouho marně pokoušel prosadit v zámoří, aby nyní v osmatřiceti rozdával zkušenosti, držel puky, nevypustil jediný souboj a vydával se proti střelám.
Učí se od něj také mladíci Patrik Hrehorčák s Milošem Romanem, které si Třinec vychovával. První jmenovaný přišel ve čtrnácti, druhý už ve třetí třídě. Ač oba spadají do ročníku 1999, už jsou trojnásobní mistři. Roman navíc letos rozsekl vítěznými góly čtvrtfinále s Budějovicemi i semifinále se Spartou.
Chytá se také další jejich vrstevník a novic Viliam Čacho, který přestoupil stejně jako kdysi Sekeráš z Trenčína. Šikovný centr se ukázal už na posledním mistrovství světa, teď se zdatně přizpůsobil také stylu nového zaměstnavatele.
„Platí filozofie, že to není o jednom muži. Je dobře, že zapnout dovedou i jiní. Ukazují, jak je kádr vyrovnaný. Pěkně se zastupují a dál vítězí, musí tam být skvělá parta,“podotýká pětapadesátník Sekeráš.
„Neděláme mezi sebou rozdíly,“přisvědčuje Peterek. „I z šatny vnímám, že nezáleží na tom, jestli je hráč Čech, nebo Slovák. Skupiny se tu neseparují, ale prolínají.“
Někteří přesto vyčnívají. Jako klíčový bek Martin Marinčin, kterého jsme ještě nezmínili. Nejvytěžovanější hráč play off ze hry vypadl kvůli prasklému obratli po souboji s pardubickým útočníkem Lukášem Sedlákem ve druhém finále.
V dalším průběhu série se možná právě jeho absence projeví fatálněji než ta Růžičkova. A potvrdí, jak zásadní roli Slováci v týmu mají.