Šílenec na biku
Určovali jsme hranice, bořili mýty. Michal Maroši a jeho MTB svět
Třicet let jezdí šílenou rychlostí z kopce dolů. Jednou na skalách v Utahu, pak zase kilometr pod zemí v solném dole. Zlomeniny? „Když jich bylo kolem dvaceti, přestal jsem to počítat,“říká Michal Maroši upřímně. V rozhovoru pro MF DNES mluví o filmu Ten, co slaví každý den, který teď míří do kin, o vazbě, kde skončil v sedmnácti kvůli drogám, nebo o roztrženém šourku, který spravilo až 30 stehů.
Proč vlastně Ten, co slaví každý den?
Trochu mě předchází pověst. (úsměv) To heslo vzniklo před spoustou let, když jsme promovali jednu firmu na alkohol. Vrylo se mi pod kůži a často ho používám. Přijde mi vtipné.
Jde o odkaz na to, že žijete na hraně?
Dalo by se to tak říct. Je to lifestyle, který prosazuju. Člověk by měl mít tak vyvážený život, aby si každý večer mohl říct, že si ten den užil. Nemusí jít každý den na party, ale aby to byl den hodný oslavy, aby ze života vymáčknul to nejlepší.
Vy jste vlastně oficiálně ani neukončil kariéru, i když největší závody už nějakou dobu nejezdíte.
Nebyl důvod konec ohlašovat. Ani tenhle snímek není pomníček toho, co jsem v životě dokázal. Já se filmem zabývám dlouho, už před dvěma dekádami jsem vydal první DVD, pak ještě tři díly – vyloženě o biku. Lifestyle versus party. Tohle je naopak regulérní dokumentární film o Michalu Marošim, ale taky o vzniku horských kol v Česku. U nás jde o cyklistickou prvotinu, takže celkem velká událost.
Nejucelenější obrázek vaší kariéry, a zároveň i nejupřímnější. Přiznáváte v něm, že jste skončil ve vazbě kvůli tvrdým drogám.
Ano. I proto jsem s natáčením souhlasil až čtyři roky poté, co za mnou poprvé Martin (Vrbický, režisér) přišel. Snímek se hodně opírá o můj osobní život, který byl a je dost divoký. Se spoustou věcí jsem se nikomu ze sportovního světa nesvěřil.
Kolik vám tehdy bylo, když jste skončil za mřížemi?
Na to nikdy nezapomenu, stalo se to v den mých sedmnáctin. Byl jsem mladistvý, nerozvážný... Devadesátky.
Špatná parta?
Jo. I když ona nebyla tak úplně špatná. Ale byli jsme v postpubertálním věku, pařili jsme a v té době bylo všechno svobodnější. Teď ve vyhlášeném baru v Praze lidem pod 18 asi nenalejí. Na jednu stranu je dobře, že se mi to stalo. Mohl jsem si z toho vzít to správné a vydat se po lepší cestě. Naštěstí jsem našel sport, který mě nasměroval k lepším věcem. Zjistil jsem, že díky němu můžu objevovat krásná zákoutí naší planety, a zároveň bojovat o výsledky, reprezentovat.
Ve vazbě jste nebyl nijak dlouho?
Tři krásné letní měsíce. Party období trvalo téměř rok, nic až tak velkého.
Zachránilo vám kolo život?
Těžko říct, kam by mě život zavedl, kdybych se vydal jinou cestou. Možná bych dělal něco úplně jiného. Na ulici bych asi neskončil.
Zažil jste punkové začátky MTB v Čechách, kdy se na bezpečnost moc nehledělo, jezdili jste na kostitřasech…
Divoké začátky, ale zároveň skvělé. Mám na ně fakt krásné vzpomínky, protože se všechny disciplíny hledaly, zkoušelo se. Každým dnem se určovaly hranice, bortily se mýty. Díky VHS kazetám jsme zjišťovali, co je co, ale byli jsme to my, kdo gravity odnož mountain bikingu formoval v Česku.
Za těch třicet let se celý váš sport hodně posunul, co?
Dost, i v technice, do které se v posledních letech dost šlapalo, ale teď se vývoj zastavil. Nevzniká nic diametrálně odlišného – tedy kromě elektrických kol, které před sebou mají ještě dlouhou cestu.
Myslel jsem to i tak, že je celý svět MTB profesionálnější. Nezmizela z něj trochu romantika, ten punk, o kterém jsme mluvili?
Rozhodně to cítím, i když už nejsem součástí závodního kolotoče. Víc se kolem bavím a nehoním se s časomírou, ale určitě už atmosféra na závodech není tak uvolněná, jak to bývalo dřív. Dost se hraje na výsledky, nová doba. Všichni jsou vážnější, serióznější.
Robotičtější?
Taky. Zábava se špatně skloubí se závoděním. Na akcích je teď v deset večer v depu klid, což by člověk u tohohle typu sportu nečekal. Najdou se samozřejmě výjimky, které to dokážou podržet, to bezesporu.
K downhillu neodmyslitelně patří i zranění. Kolik kostí jste si během kariéry zlomil?
Přestal jsem to počítat ve chvíli, kdy jsem seděl u obvodního doktora a dostal své portfolio do ruky. Napočítal jsem kolem dvaceti fraktur.
To bylo kdy?
Pár let nazpátek. Od té doby ještě několik věcí přibylo. Nejvíc trpí zápěstí a klíční kosti. Když padáte a opouštíte kolo, snažíte se právě rukama tomu nejhoršímu zabránit. Pak to tak dopadá.
Šlo vám někdy o život?
Bohužel šlo. Naštěstí ve Spojených státech, kde byla perfektní zdravotní organizace. Po ošklivém pádu jsem si propíchnul žebry plíce, měl jsem prasklou slezinu, takže mě museli transportovat helikoptérou do jiného státu, kde na to byla nemocnice připravená. Šel jsem okamžitě
„Hřebenovky s krásnými výhledy bez lidí, to mě naplňuje.“
na operační sál, ale za tři měsíce jsem byl zpátky v dresu.
Rodina z vás musí mít radost…
Jak se to vezme. Člověk se naučí žít se spoustou věcí. I o tom film vypráví, jak to vypadalo v očích druhé strany.
Co nějaké kuriózní zranění? Teď už možná vtipné, ale tehdy třeba ne tolik.
Pár jich bylo, všichni o nich chtějí slyšet. Nejkurióznější byl určitě roztržený šourek o řídítka, pak jsem čekal půl hodiny na sanitu. Nejprve přijely dvě, ale rozhodly se zavolat jinou – líp vybavenou, aby mě mohla převézt. Nevypadalo to hezky, chtělo to 30 stehů, ale nakonec jsem se z toho dostal a jsem naprosto zdravý.
Třicet stehů na tomhle místě…
Nezbylo tam téměř nic. Poslední vrstva to udržela pohromadě, ale z kůže jako takové tam nezůstalo nic. Někam se to rozuteklo, museli to posbírat zpátky. Taky mě šili tři hodiny bez umrtvení, pěkný zážitek.
Ale máte dvě děti, ne? Úraz se vám stal před nimi, nebo...?
Mezi nimi. Kluka jsem měl čerstvě ročního a dcerka přišla dva roky potom, takže spraveno dobře. (smích)
Vy jste úkaz! Zažil jste toho v kariéře dost, co vás bavilo nejvíc?
Zážitků je mraky a každý má něco do sebe. Závodit kilometr pod zemí v solném dole, kde je stálá teplota, nebo v ledové dráze, kde jezdí sáňkaři Světový pohár… Nejvíc ale stejně vždycky bude zmiňovaný Red Bull Rampage v Utahu. Jezdí se nepravidelně jednou za rok a je to freeridová sláva. Nejtěžší a nejnebezpečnější závod svého charakteru.
Je něco, co byste si ještě toužil na kole sjet?
Snů mám tisíc, jak se jmenuje jedna kapitola filmu. Míst je nespočet, i neprobádaných. Mám rád svobodu v ježdění v souladu s přírodou. Hřebenovky s krásnými výhledy bez lidí, to mě naplňuje. Ať už v Itálii, Kanadě nebo na jiném konci světa, je mi to jedno. Důležitý je ten okamžik souznění s přírodou.
Jak důležitou roli u vás hraje adrenalin? Měl jste k němu vztah odmala?
Od mládí jsem hledal prostor k vyjádření. Nejlépe překonáváním hranic a ideálně na něčem, co vypadalo drsně. Kolo, skate, něco, co nebyl fotbal nebo hokej. V šesti jsem to našel a začali jsme v Benátkách nad Jizerou sjíždět prudké kopce, skákali 10–15 metrů na škvárové hřiště. Tenhle pocit mi zůstal dodneška, pořád ho vyhledávám, naplňuje mě.
Je těžší ho najít, když jste přestal závodit?
Úplně ne. Občas se mi nabídne nějaká varianta – třeba se proletět s Vávrou Hradilkem nebo Martinem Šonkou, což neodmítnu, naopak. Do dalších neznámých aktivit se ale nehrnu. Od závodů jsem se oprostil, už nemusím mít nervy, jestli zajedu výsledek, nebo se mi něco stane. Snažím se už kolem hlavně bavit.