Končí „nějakej Francouz“, kterého rodiče museli vykoupit
Pohled Karel Knap
Sportovci obvykle chtějí své kariéry uzavřít úplně jinak. Nikoliv z donucení. Nejlépe podle plánu, který si sami připravili. A taky s nějakou nádherně naleštěnou trofejí v náručí.
Pavla Francouze ve třiatřiceti k loučení donutily teskné okolnosti. Skolily ho vleklé zdravotní patálie. Dřív, než si představoval.
Není divu, že hokejový gólman ještě při včerejším oznámení zásadního kroku chvílemi vypadal smutně. Vždyť ještě pár sezon mohl chytat NHL a pak několik dalších v evropských soutěžích.
Zároveň může do penze odpochodovat hrdě a s mírem v duši. Navzdory všemožným strastem dokázal na ledových jevištích velké věci a ani druhé části života se nemusí nějak zvlášť obávat.
Ve svém povolání překonal veškerá očekávání.
Vždyť už ve čtrnácti podstoupil operaci obou kolen. Narodil se s vadou čéšky. Je skoro zázrak, že ho trable s poškozeným kloubem vůbec pustily mezi profesionály a zastavily ho až po třicítce.
Při extraligové premiéře v listopadu 2008 naskočil za Plzeň do nájezdů proti Slavii a kouč soupeře Růžička ho vůbec neznal: „Kdo to je?“
„Nějakej Francouz!“uslyšel na střídačce odpověď, která ho rozzuřila. „Sakra, já přece nechci vědět, odkud je. Ale jak se jmenuje, chápeš to?!?“
V osmnácti jej coby v podstatě bezejmenného mládence museli rodiče vykoupit z angažmá v Plzni, když odtud hodlal jít za větším vytížením do Ústí nad Labem.
Z vlastních úspor vysázeli milion a dvě stě tisíc korun za práva na svého syna a pravděpodobně mu zachránili kariéru. Blahořečit by jim měli rovněž fanoušci v Litvínově, kde „Francík“na jaře 2015 zásadně přispěl k senzační pouti za historicky prvním titulem „Chezy“. Fantastické statistiky měl taky na další štaci se specifickými podmínkami v Čeljabinsku, po níž mu nabízeli ranec dolarů boháči z Petrohradu.
Jenže on se s pokorou vydal za snem, do mnohem chudší nejistoty do zámoří.
Z farmy Colorada se v poněkud pokročilém věku postupně vydrápal do hlavního týmu Avalanche. Předloni v play off zaskočil za zraněného parťáka Kuempera a báječně zvládl skoro celou semifinálovou sérii proti Edmontonu a jeho nezkrotnému kapitánovi McDavidovi.
Za odměnu pak spatřil odraz svého obličeje ve Stanley Cupu, když ho po triumfu „Avs“směl vzepřít nad hlavu.
Další výrazné úspěchy už mu osud odepřel. Nezabraly operace, pevná vůle ani pilulky a injekce proti úmorné bolesti.
Milovanou hru jako brankář opouští, což mnohdy bývá srdceryvný moment, který kdekoho psychicky zbourá. Co si teď počít bez soutěžení, napětí, kamarádšoftu a radosti?
Francouz s kapkou nostalgie lituje a žasne, že hokejové sezony utekly tak rychle.
Má ovšem výhodu, že nikdy nepatřil k jednostranně zaměřeným bytostem. Zajímal se o řadu jiných oborů – třeba o letectví. V minulosti si udělal pilotní průkaz.
Rozhovory s bystrým, vstřícným a zábavným chlapíkem jsou pro reportéry vyloženě potěšením. Nesmírně
mile se choval též k obyčejným fanouškům.
Svým vystupováním bourá nelichotivý stereotypní pohled na sportovce jako jednodušší frajírky bez špetky přirozené inteligence. V branži jsou pro něj snad všechny dveře otevřené.
Zatím se věnuje rodině, vozí dceru do školky. Šéfové Colorada Avalanche mu nabídli spolupráci při skautování nadějných gólmanů, v čemž našel zalíbení.
Teď se těší na šichtu experta České televize při nadcházejícím mistrovství světa v Praze.
Jistě, raději by na něm nastoupil jako brankář národního mužstva. Trochu ho mrzí, že se na šampionát bude jen dívat.
Může ho však utěšovat vědomí, že po sobě zanechává velmi působivý odkaz. A oprávněná víra, že se i bez lapačky, masky a betonů ve světě neztratí.