Martin Stárek (56)

JSamozřejmě. Lidé jsou v dnešní době zavření doma, ztratili potřebu hýbat se, zapomínají žít venku a turistika je jednou z možností, jak se navrátit ke zdravějšímu způsobu života. Pokud bych jim měl poradit jako lékař, tak říkám: Hýbejte se.

Základ je, aby se lidé hýbali pro radost, nikoli z povinnosti, že musíte jít na nákup, do práce, nebo proto, že chytrý telefon radí, kolik mají ujít kroků. Turistiku vnímám jako pohyb, který člověk chce sám od sebe dělat, navíc ho dělá v prostředí, které ho obohacuje, díky tomu se cítí dobře. A to je velmi důležité.

Chůze je ideální pohyb. Zatěžuje tělo nejšetrnějším a zároveň nejzdravějším způsobem. Je bezpečná pro všechny věkové kategorie, i pro lidi s onemocněním pohybového aparátu je pořád nejvýhodnější.

Pohyb může být v různém prostředí, ale základ je, aby byl dobrovolný a vystoupili jste při něm z denního martyria, kdy něco musíte. Když řeknete: Stop, teď se jdu projít jen tak. A to je nejvíc. Je jedno, kam jdete, důležitý je váš pocit. Při takovém pohybu se vyplaví hormony štěstí, tělo se příjemně unaví a to přináší blaho i pro duši.

Děti je dobré nutit chodit ven, ale ne do turistiky. Není jim přirozený pohyb ve vytrvalostním módu. Preferují krátký, rychlý pohyb, který je pestrý. Dítě obvykle nepochopí, proč ho dospělí nutí ujít 15 kilometrů s cílem něco vidět. Může se stát, že jednomu z 10 dětí se turistika dostane pod kůži a bude ji milovat, ale zbylých 90 % dětí si bude celý život pamatovat, jak je jejich otec či matka nutili chodit na procházky. Jeden kolega-lékař vysvětluje, proč nejezdí na běžeckých lyžích, právě tím, že ho otec celé dětství příliš nutil na běžky. Vyráželi v 6 hodin ráno za tmy a zimy autobusem na Šumavu, od té doby má k běžkám odpor a už na ně nevleze. Tlačit děti, aby ušly 15 km, protože já jako rodič to chci, je nesmysl.

Tu neznám, ale určitě by rodiče měli hlídat, aby nedocházelo k přetížení dětského organismu. Je dobré nezapomínat, že dítě roste a jeho růstové ploténky mohou být určitým stereotypním pohybem namáhány až příliš. V krajním případě můžete dítěti způsobit růstové problémy, záněty šlach a kostí či problémy v oblasti kolenních kloubů.

Měl bych ji v 70. letech, kdy si rodiče mohli dovolit vypustit dítě bez obav ven a nevadilo, když přišlo v 8 večer celé špinavé. V dnešní době jsou, bohužel, důvody k tomu, abychom děti hlídali mnohem víc. Je to smutné, ale myslím, že doba nepřináší žádnou univerzální radu.

Při turistice potkáváte dvě skupiny lidí – rodiny s dětmi, nebo starší lidi. Je tam takových 20 let propast. Málokdy potkáte dvaceti- či třicetileté jedince. Lidé v tomto věku většinou dělají sport nebo aktivitu, která se jim zdá atraktivnější a energeticky náročnější, než je turistika. Potřebují tělu přinést větší únavu. K turistice si proto nacházejí cestu až v pozdějším věku.

Nedokážu na to odpovědět, protože nesleduji sociální sítě. Ale já bych jim odpustil, že se tam jdou jen vyfotit, hlavně že jdou. Pozitivní přínosy pro jejich organismus to má. Lidé často nechápou, že samotný pohyb by měl být tím jejich cílem, nikoli fotka nebo jídlo a pití v restauraci. V podstatě by ani nemuseli dojít do cíle, stačilo by i na půl cesty, pokud na to třeba nemají síly. Když člověk potřebuje splnit mozkový cíl a tělo ho přestane poslouchat, plynou z toho potom různá zranění.

I při chůzi si mohu způsobit zdravotní problémy, zejména pokud se pohybuji v exponovaném terénu. Ovšem zdaleka nejhorší je, když začne hezké jarní počasí a člověk si řekne, že dlouho nebyl venku, a naloží si 20 kilometrů. Každý by měl poslouchat své tělo a malinko upozadit hlavu, která by chtěla třeba vrátit čas. Takže opatrně, v turistice nic neuteče. Lidé pokročilejšího věku, kteří prodělali onemocnění pohybového aparátu, by se měli poradit s praktickým lékařem, ortopedem nebo revmatologem, co si mohou vzhledem ke svému zdraví dovolit a čeho by se měli vyvarovat.

Pokud máte za sebou třeba drobnou operaci, tak proč se neporadit s odborníkem, protože existuje celá řada rizikových pohybů, kterými si můžete zhoršit zdravotní stav. oddělení v Nemocnici Prachatice.

a běhá na lyžích.

rád jezdí na kole

v Českých Budějovicích, má tři děti.

Psychice turistů to může prospět, ale jejich tělu to příliš nepomůže. Řekl bych, že je to módní prvek, kterému jako konzervativní lékař moc pozitiv nedávám. Při pohybu potřebujeme zatížit srdečněcévní a svalový aparát příjemnou, přirozenou únavou. Obávám se, protože člověk je líný, že elektrokola a elektrokoloběžky nebude využívat pouze jako výpomoc k překonání obtížných úseků, ale nakonec se bude jen vozit a nabíjet. S přirozeným pohybem se taková jízda nedá srovnávat. Bohužel, pokrok lidstva má i svá negativa.

Řídím se mottem Rekreační sport po celý život. Nechci říkat, kolikrát týdně je vhodné sportovat, každý žije jinde, má jinou práci i možnosti, ale sport by měl být součástí životního stylu a měla by to být pro člověka opět hlavně radost a zábava. Bohužel, ve své lékařské praxi se potkávám s řadou profesionálních sportovců, kteří jsou ve 40 či 50 letech z hlediska pohybového aparátu zbědovaní, a když se jich ptám, jestli by měnili tu svou minulou profesi, když vidí, jak mají zhuntované tělo, tak říkají, že by ten sport za tu cenu nedělali. Není nic smutnějšího, než vidět 45letého obézního fotbalistu s nohama do O, který byl sice kdysi hvězdou, ale v produktivním věku, kdy by měl kvůli sobě i společnosti být na nejvyšší výkonnostní úrovni v práci a v rodině, má handicap, který jej vyřazuje z mnoha činností.

Chůze, cyklistika a plavání, to jsou pro člověka přirozené pohyby, které každý ortoped doporučuje svým pacientům jako bezpečné sporty v rámci regenerace a rehabilitace.

Nejde o přirozený pohyb člověka, je namáhavější a hrozí při něm poranění pohybového aparátu i degenerativní potíže zejména u kloubů a svalových úponů. Běh bych doporučil jen do určitého věku.

Než se ozvou první bolístky. Jakmile ucítíte problém s kloubem a lékař-specialista vás upozorní na degenerativní postižení, měl byste zvednout varovný prst a nepokračovat s běháním.

Lidé se díky nim socializují, v tom jsou skvělé, ale můj profesní pohled je, že se při nich děje stereotypní pohyb střídavě náročný na změny rychlosti a směru. Většina kolektivních sportů se odehrává v halách na podložkách, které jsou pro pohybový aparát rizikové.

Pro ortopeda jsou fotbalisté a tenisté nejčastějšími klienty. Sledujeme trend, kdy dnešní dvacetiletí fotbalisté mají poranění kolenních kloubů, jako kdysi měli hráči ve 30 nebo 40 letech. Otázkou jsou důvody, zda je to tím, že mladá generace není dostatečně pohybově připravená, nebo že hrají fotbal od útlého věku a jsou jednostranně přetížení.

Nejčastěji s bolestí zad, která souvisí s životním stylem. Příčina je tak rozmanitá, že jednoduchým způsobem při krátké návštěvě u lékaře ji nelze odstranit. Pokud člověk zásadně nezmění způsob života, zpravidla nemá šanci se z toho dostat ani s pomocí lékařů. Lidé se dnes vůbec nepohybují. Přijdou unavení z práce a mají potřebu ležet, což je největší chyba. Sezení v práci mají kompenzovat například procházkou. Místo toho jsou v bludném kruhu, kdy únava působí další únavu, přichází bolest a impulz navštívit lékaře. Tam dostanou rady, pomůcky a léčbu, která zmírní bolest, ale už člověka nepřinutí, aby začal něco dělat sám od sebe. Pokud nezmění svůj aktivní přístup a nebudou dělat to, o čem jsme se bavili v úvodu rozhovoru, tedy že se půjdou projít, protože chtějí, tak jsou brzy u lékaře zpátky.

Stoprocentně. Tím pro sebe uděláte úplně nejvíc. jiri.kratochvil@mfdnes.cz