Co všechno jsem v Brně zanechal...

Názory, vzpomínky, glosy, momenty ze zákulisí. Každou sobotu pro nás přední osobnosti české kulturní scény píší své vlastní texty.

Dětství Na kopečku 19. Polehávání v bílých peřinách, první slastný zážitek. Výbuch kachlových kamen, všechno bílé je pokryto sazemi. Dům na Antonína Slavíka 19 a velký krásný byt, kde se mi tak líbilo! Kuchyň s prkennou podlahou a v ní důlek, hrávali jsme tam kuličky. Velká žlutá kachlová kamna. Měděný kotel v koupelně, pod kterým se muselo zatápět. Maminka mě zvedá z vody, balí do ručníku a utírá do sucha.

Americká kamna se slídovými okénky, za kterými plane tajemný oheň, značka výrobce: American Heatings. Barvité průvody na prvního máje, bohaté alegorické vozy a rozjásaní pracující. Pán na naší ulici, co chodil v obleku a vypadal jako americký kapitalista z plakátů, jen pruhovaný cylindr mu chyběl a taky mu z kapes netrčely dolary. Jediná cizinka široko daleko, Francouzka, zvaná Madam Padam. Nebo Madame Pompadour – už nevím, stará dáma v černém krajkoví. Obchod pana Krátkého, kde se prodávalo mléko z konví a krájelo slané máslo na váhu, prý dánské, moc dobré. Maminka mých spolužáků, která si myslela, že je paní prezidentová Rooseveltová. Prošla nahá do sanitky a kynula přihlížejícím, než ji odvezli do blázince.

Naši domácí Langovi. On na invalidním vozíku ve velkém pokoji a podél stěn řada obrovských akvarií. Ještě ježek a želvy a další zvířátka. A taky promítání starých grotesek – Pepek námořník, Laurel a Hardy – u nich doma. Straka, která lítala po domě a kradla, co se lesklo.

Naší mamince například zlatý prstýnek, tata myslel, že ho prodala. Celý poklad se našel na půdě za trámem. Paní domácí se propadla na balkonových ochozech zpuchřelými prkny a visela tam snad hodinu do vysvobození a celou dobu křičela. Panika v domě a já jsem se taky díval.

Potulní hudebníci, co jsme jim házeli drobné v kousku novin. Naši místní žebráci. Černá ovce domu, prý zloděj, syn jedné naší sousedky. Loutkové divadlo u Procházkových na našem poschodí. Náš další soused, krejčí pan Hloušek, který mě naučil štepovat ponožky a kapesníky. Chtěl jsem taky být krejčím. Svérázná paní Švecová, rázná domovnice. Děcka v našem baráku, se kterýma jsem se vozil po širokých, kamenných a hladkých schodech po zadku až dolů. Dvůr s trávníkem, uprostřed velký strom, snad kaštan. Na jedné straně krytý výklenek, kde jsme si hráli na doktory. Poprvé jsem tam viděl holčičí kundičku, holou, bez chloupků. Nepoznamenalo mě to – tehdy.

Moje první a jediné auto, bakelitová tmavočervená závodnička na setrvačník za tři koruny.

Moje milovaná nevlastní sestra Zosia-Žofie – tak hodná a dobrá! Má ortodoxní babička Charlotta, která údajně byla starší, než bylo psáno. Má krásná teta Nina. Předobrá, sladká maminka Soňa. Přísný tata Otto, na kterého dnes tak často myslím a po kterém se jmenuje můj syn... ach, kdyby to tata viděl! Hodný pán a výborný doktor Otto Saxl, který mě naučil první neslušnou říkanku: „... a byv do prdele střelen, vyskočil pak jako jelen!“Jeho děti, mí kamarádi v dětských letech, co měli desky s Voskovcem a Werichem. Kunzova, slepá ulička u dětské nemocnice, kde jsme si hrávali.

A škola! Tehdy mladá a moc hezká a milá paní učitelka Vymětalová, myslím, že zůstala sama.

Spolužáci Zula, Martička Stočková, kterou jsem asi miloval a už nevím kdo ještě. Náboženství u rabína pana dr. Federa, vysokého, impozantního, laskavého muže s bradkou, který ztratil za války rodinu, děti.

...

Kompletní text najdete na iDNES.cz.