Kdy je čas jít na Západ a kdy na Východ

Fajront Davida Štverky, šéfa moravskoslezské MF DNES

Za více než dva roky války na Ukrajině jsem dostal od „kluků vepředu“několik suvenýrů. „Kluci vepředu“jsou vojáci na frontě nebo hodně blízko ní. A suvenýry věci, které kolem najdou. Vozí mi je Oleksij, vojenský dobrovolník, který „klukům“shání vše, co mu napíší, že potřebují. Na výjezd do Česka má zdravotní výjimku a oficiální povolení.

Naposledy jsem od něj v Ostravě dostal dva panáky vyrobené z nábojnic do 30mm kanonu kolového bojového vozidla pěchoty BTR. Je na nich vygravírovaný znak ukrajinské elitní 93. samostatné mechanizované brigády Cholodnyj Jar, tedy havran s listy kozáckého dubu. Panáky vyrábí mezi misemi jeden z vojáků, v civilu dělník v továrně.

Oleksij o „klucích“i hodně povídá. Třeba o tom, jak nemají munici, jak jsou nešťastní z toho, že se ukrajinská protiofenziva úplně nepovedla, jak na ně naopak tlačí Rusové, jak potřebují dovolenou a nemá je pořádně kdo vystřídat. Povídání o tom, že když už se na dovolenou dostanou, tak nevědí, co mají doma dělat. Neumějí už žít v civilu. Těší se na konec války – a zároveň se ho bojí. Bojí se normálního života, návratu do něj. Někteří „kluci vepředu“byli se svými příběhy i v našich novinách. Někteří již nežijí. Spousta „kluků vepředu“už nežije.

A vedle nich je spousta kluků, kteří žijí. Jen už nejsou na Ukrajině. Někteří jsou nemocní, jiní mohli odjet díky tomu, že mají tři nebo více dětí, další žijí mimo Ukrajinu už spoustu let. A další odešli teď. Utekli po 24. únoru 2022, kdy jejich Ukrajinu napadlo Rusko.

Stejná Ukrajina je volá domů. Teď novou mobilizací a například zrušením konzulárních služeb všem mužům v branném věku, kteří se ze zahraničí odmítají vrátit.

Oleksij, kterému mimochodem s novými ukrajinskými zákony zdravotní výjimka na cesty do Česka končí, říká, že s podobnými výzvami měla Ukrajina přijít v prvním roce války, kdy stály fronty mužů ochotných dobrovolně bránit vlast. Ale teď, když se válka začala vléct?

Kdo chtěl bojovat, už bojuje. Anebo je zraněný, popřípadě mrtvý. Kdo chtěl zůstat na Ukrajině a pomáhat tam jinak, tak tam zůstal. A kdo chtěl odjet, tak odjel.

Spousta mužů pomáhá Ukrajině ze zahraničí. Posílají peníze. Kolik z nich po více než dvou letech války změní názor a řekne: „Ukrajina mě teď potřebuje na Ukrajině, jdu…“A kolik z nich odpoví: „Nejsem voják a nikdy nebudu. Ukrajině pomůžu více odtud. Na frontě akorát tak zemřu.“

Další muži říkají, že více než Ukrajina je potřebuje jejich vlastní rodina. Někdo se jen chce mít dobře, jiný neochotu bránit svou zem opírá o to, že své zemi nevěří, protože je „plná oligarchů, korupce a zkažených úřadů“.

No a nakonec jsou nejen v Česku Ukrajinci, kteří tvrdí, že to jejich válka prostě není. Pro jedny je vlastenectví přežitek, druzí si nemyslí, že se z Ukrajiny někdy stane země se západními normami a pravidly, takže netuší, proč by za ni měli položit život, další ji mají za prozápadně nebo prorusky nevyhraněnou, jiní přiznávají, že by na Západ šli i bez války, ruská agrese jim jen otevřela bránu do Evropy dřív, další, že jim Rusko u nich doma vlastně nevadí.

Co na to „kluci vepředu“? „Mají vztek. Oni umírají, jiní si užívají,“říkal mi Oleksij. „Na druhou stranu se bojí, že by měli muže, který nechce bojovat, dostat k sobě do zákopu.“

Loni Oleksij tvrdil, že válka nastartovala na Ukrajině změnu. Že se lidé v zemi sjednotili, že věří v konec korupce, v cestu na Západ. „Ano,“říkal letos. „Jen od té doby se už spousta mužů na ten Západ vydala sama. Bez Ukrajiny.“