El Pistolero na skok v Česku
Kariéru ukončil před sedmi lety, na kolo ale nezanevřel. Vyjížďka s Albertem Contadorem
Mírně pofukuje a teplota klesá k pěti stupňům. Z hotelu v Nižboru vystupuje chlapík. Na první pohled byste ho pod vrstvami oblečení možná nepoznali, ale když se mu zadíváte do opáleného obličeje s černým strništěm, hned je jasno. Alberto Contador! Někdejší hvězdný španělský vrchař.
Muž přezdívaný El Pistolero. Vítěz sedmi cyklistických Grand Tour, jeden z pouhých sedmi jezdců, již vyhráli Giro, Tour i Vueltu.
Na začátku týdne tento šampion navštívil Česko. „Bohužel moc času nemám,“vykládá. „O to víc se těším, až se sem vrátím. V Praze jsem vlastně ještě nikdy nebyl, tak ji chci poznat víc.“
Tisková konference, rozhovory, focení, podpisy a v pondělí i padesátikilometrová vyjížďka, jíž se MF DNES měla možnost účastnit. Tak vypadal jeho nabitý program.
Přiletěl na pozvání organizátorů závodu L'Etape Czech Republic, jehož čtvrtého ročníku je ambasadorem a v červnu se postaví i na start.
Kolo jako návštěva psychologa
„Zima mi nevadí,“hlásí Contador, když poznává, jak zrádné umí být dubnové počasí v Česku. „V závodě může být čtyřicet, ale taky může sněžit. Takový je život. V zimě se mi většinou dařilo.“
Zdeněk Štybar, který se jízdy stejně jako další čeští bývalí cyklisté Ján Svorada či Tereza Huříková také účastní, se posléze rozesměje: „No jo, zima je jedna věc. Ale Alberto neví, že u nás taky prší. To by mluvil jinak.“
Je to už sedm let, co Španěl ukončil veleúspěšnou profesionální kariéru. Dnes sice ve svých 41 letech tvrdí, že od své muší závodní váhy přibral deset kilo, ve formě se ale stále drží.
Důkaz? Když se silnice při vyjížďce poprvé zlomí a od Berounky zamíří na Zdejcinu, která svými dvěma kilometry a více než sedmiprocentním sklonem prověří i účastníky L'Etape, hned je ve svém živlu.
Jde ze sedla, roztančí se v pedálech a kolo se pod ním rozvlní. Jak typické!
Právě takhle v dobách největší slávy trhal v kopcích soupeře.
„Tam, kde žiju, hory nejsou. Určitě jsem z toho trochu vypadl a potřeboval bych víc tréninku. Ale je pravda, že cítím, že mi kopce pořád sedí nejvíc,“povídá.
Jeho fyzičce se asi nelze divit. Kolo je pro něj pořád sportem číslo jedna. Za rok prý stráví v sedle mezi dvanácti až čtrnácti tisíci kilometry.
Slušná porce. Zvlášť, když začne vyjmenovávat, co dalšího obnáší jeho současný život.
Stará se o svou značku kol Aurum. Také spolu s Ivanem Bassem a bratrem Franem vede druhodivizní tým Polti Kometa, který v květnu zamíří na italské Giro a jednou by ho rád viděl v elitní worldtourové kategorii.
Zhruba sto dní v roce komentuje pro Eurosport. Třicet z nich je na cestách po světě, zbytek tráví ve studiu v Madridu.
Taky jezdí na konference, má nadaci. Do toho se ještě pochopitelně věnuje rodině, a když může, zajde na milovaný Real Madrid.
„Nové Santiago Bernabéu? Nádhera, impozantní,“hlásí. „Samozřejmě mě potěšila i výhra nad Barcelonou 3:2 a postup v Lize mistrů proti Manchesteru City. Uvidíme, jak to dopadne s Bayernem.“
Ne vždy se ale Realu tak daří. Proto hraje v jeho životě kolo stále podstatnou roli.
„Je to pro mě něco jako návštěva psychologa. Nejen že se po švihu cítím lépe fyzicky, ale hlavně si vyčistím hlavu. Právě díky kolu mám víc energie na veškeré projekty,“vykládá.
Noci o hladu jsou pryč
Při rychlé zastávce v Broumech si v pivovaru Matuška dopřeje pár hltů tradičního českého nápoje a po příjezdu zpátky na hotel si k večeři objedná rovnou půllitr.
I tak se změnil Contadorův život. Dnes už nemusí držet striktní životosprávu a kila navíc mu nevadí.
„V noci jste nemohli spát, protože vás budil hlad,“vzpomíná na někdejší dril při tréninkových kempech u sopky Teide. „Od té doby se nezměnilo jen to, že mě stále baví jezdit rychle. A stále ve mně zůstává soutěžní duch. Občas mě jiní cyklisté poznají a snaží se mě setřást. Někdy se nechám vyhecovat. Zábava!“
Na kariéru ale jinak vzpomíná v dobrém. Je rád, že ji zakončil doma na Vueltě – a navíc ještě triumfem na mytickém stoupání Angliru.
„Konec kariéry? Splněný sen, který jsem ani nevěděl, že mám. Vítězství
mi dodalo klid. Řekl jsem si, že je správné, když kariéru uzavřu tímto způsobem a fanoušci si mě budou právě takhle pamatovat,“ohlíží se.
Díky svému týmu či komentování ovšem peloton stále zcela neopustil a udržuje si výtečný přehled. Chválí van Aerta, van der Poela, Pogačara, Vingegaarda či Evenepoela. Vybrat z nich toho nejoblíbenějšího s omluvou nechce, ale o nejlepším má jasno. „Pogačar,“vyhrkne. „Tadej je totiž nejuniverzálnější. On vážně může vyhrát všechno. Nemusíme se bavit jen o celkových klasifikacích, ale podle mě i Roubaix bude jednou v jeho silách.“
Ani on v nejlepší formě by prý nevěděl, jak na něj vyzrát.
„Tadej je lepší časovkář, umí zasprintovat, takže by bylo náročné ho porazit. Možná bych uspěl v nějakém dlouhém kopci? Ale i tak by to bylo těžké. Je to sice pár let, co jsem skončil, ale doba je úplně jiná. Watty, které jsou dnes potřeba na vítězství, se hodně změnily. Výživa, tréninky, materiál, všechno o hodně pokročilo. Dnes už i mladí mají profesionální tréninky a jsou na mnohem vyšší úrovni,“srovnává.
Česko se mu zalíbilo
V dalším stoupání z Roztok se drží v popředí skupinky, a když se po dvou a půl kilometrech silnice zase narovná, se Štybarem rozjede na čele tempo.
Český cyklista se ohlédne za sebe a zkontroluje: Dobře, jsme všichni, nikdo neztrácí. A dál pokračuje se Španělem v hovoru.
„Mluvili jsme o současné cyklistice: jak jezdil na soustředění, o jeho kolech, týmu,“popisuje osmatřicetiletý Štybar. „Měli jsme si toho dost co říct. Dřív jsme se potkávali na Vueltě či na Tour. Prvních sto padesát kilometrů, když se ještě nezávodilo, se s ním v kopcích jet dalo. V závěru už to bylo bez šance.“
Po padesáti kilometrech a skoro tisíci výškových metrech Contador sesedá zpět v Nižboru a pochvaluje si: „Celkem náročné. Žádná rovina, neustále nahoru dolů, vyloženě klasikářský profil. Navíc překrásná krajina. Spousta stromů, lesy, otevřené části a výhledy. Myslím, že se trasa bude líbit všem.“
I on se těší, až se na ni v červnu vrátí.